Změny ve zkušebních řádech - ohaři
V minulém článku jsem se pokusil upozornit na některé změny ve všeobecné části zkušebních řádů a nyní bych chtěl na článek navázat změnami v řádech pro jednotlivé skupiny psů a začnu, tak jako zkušební řády, skupinou ohařů a jejich zkušebními řády.
Jak jsem uvedl v minulém článku, pro ohaře (stejně jako jezevčíky) byla zrušena povinnost absolvovat před prvními zkouškami povinný jarní svod. To považuji za správné, neboť tato povinnost nemá žádnou oporu v právním řádu a jednalo se o zbytečnou diskriminaci plemen ohařů a jezevčíků. To však neznamená, že bych se osobně stavěl proti jarním svodům, naopak. Myslím si, že jarní svody jsou významné z hlediska chovatelské činnosti pro každé plemeno a jsem velmi rád, že ČMKJ a ČMMJ našly společnou cestu jak otázku jarních svodů kultivovaně řešit. Vůbec mi nevadí, že plemeno posuzuje „neodborník“, byť se podle dohody uzavřené mezi ČMMJ a ČMKJ musí jednat o rozhodčího delegovaného pro posuzování jarního svodu ČMKJ. Zda je konkrétní mladý jedinec typický či není, dokáže posoudit i jiný exteriérový rozhodčí, který není přímo specialista na dané plemeno, stejně jako skus (nůžkový, klešťový, podkus a předkus, neboť se hodnotí u všech plemen stejně), posoudit počet zubů a uvést chybějící, stejně jako posoudit zda psu náhodou nechybí jedno varle. Bohužel mnoho kynologických klubů nedokáže informace získané při jarních svodech relevantně vyhodnotit a ve své chovatelské činnosti využít. V našem Klubu chovatelů českých fousků provádíme každoroční vyhodnocení jarních svodů k posouzení populace. Stalo se, že výbor klubu rozhodl o vyřazení dvou chovných psů, neboť tito chovní psi s různými fenami dávali potomky, u nichž se projevovaly vadné skusy a chudozubost výrazně nad průměrem ostatní populace českých fousků. Právě pro chovatele a chovatelské kluby by měly být jarní svody zachovány. Výhodou je, že na základě dohody mezi ČMMJ a ČMKJ budou jarní svody nadále provádět jednotlivé Okresní myslivecké spolky, které svodové listy zašlou po svodu přímo na ČMKJ, která zajistí distribuci svodových listů (tabulek) jednotlivým chovatelským klubům.
Asi největší změna, která bude u ohařů nejvíce patrná, a je pochopitelně nejvíce kritizována, je to, že ohař nemůže získat „úplnou“ loveckou upotřebitelnost na spárkatou zvěř. Tím, že došlo opětovně k rozdělení lovecké upotřebitelnosti na spárkatou zvěř k „upotřebitelnosti na dosled“ a k „upotřebitelnosti k vyhledávání“ spárkaté zvěře, nemohou ohaři spárkatou zvěř vyhledávat. Ohař od nepaměti byl a je specialistou na drobnou zvěř, který zvěř vystavuje, čímž umožní lovci zpravidla její ulovení. Pro to svědčí jak předchozí několikery předchozí zkušební řády, tak předchozí právní úpravy zákona o myslivosti (Zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, v § 30 odst. 1 stanovil, že „Lov zvěře smí být prováděn jen způsobem odpovídajícím zásadám řádného výkonu práva myslivosti, ochrany zvěře a ochrany přírody. Zejména se zakazuje: používat psů, kromě psů nízkonohých, ke štvaní zvěře. Obdobně zákon č. 225/1947 Sb., o myslivosti, který stanovil v § 38 odst. 1 písm. p) „Jest zakázáno používati psů, kromě psů nízkonohých, ke štvaní zvěře“.). V této souvislosti si neodpustím jednu osobní poznámku. Bez ohledu na vylévání dětí s vaničkou, prostě ohař není pes, který by měl být určený na lov divokých prasat, k tomu jsou v našich luzích a hájích jiná, daleko lépe uzpůsobená plemena. Ohař má totiž specifický druh práce. Zvěř nalezenou v houštině by měl z houštiny vyhánět (což mu zákon o myslivosti u spárkaté zvěře nedovoluje) ostatní, jinde zalehlou zvěř by měl pevně vystavovat. Při současné vzrůstající agresivitě černé zvěře si troufnu tvrdit, že by to bylo jeho vystavení poslední. Měl jsem možnost vidět na vlastní oči, jak asi 80 kilový kňourek zacvičil s poměrně statným německým krátkosrstým ohařem. Já své fousky po zkušenostech se svým prvním psem nepoužívám raději ani na čerstvý dosled, krátce před tím postřelené černé zvěře.
Jednou ze změn, kterou určitě uvítají sběratelé titulů a soutěžních ocenění, je zrušení omezení při zkouškách vloh. Dříve mohl ohař absolvovat zkoušky vloh do té doby, než při nich obstál, což bylo i tehdy, když zkoušky absolvoval ve III. ceně a nezkušený vůdce si ohodnocení nechal napsat do průkazu původu. Toto omezení dnes tedy již neplatí a i zkoušky vloh může absolvovat každý ohař bez omezení.
Novum, které rovněž budilo velké vášně, upravuje nominaci na Memoriál Richarda Knolla. Jisté je, že na MRK bude startovat vždy 20 nejúspěšnějších fousků ze všestranných zkoušek z předchozího roku. Způsob výběru však stanoví směrnice Myslivecké rady ČMMJ. Tato kynologická komise, jako kolektivní orgán, prosazuje zachování tzv. nominačních soutěží, ke kterým bude připuštěno 36 nejúspěšnějších ohařů z předchozího roku. Výběr se provede na základě přihlášek uchazečů. To znamená, že každý majitel, jehož pes v předchozím roce získal na všestranných zkouškách nejméně 440 (nebo třeba 430 – záleží na textu připravované směrnice, se kterou bude veřejnost včas seznámena) se na soutěž přihlásí. Z přihlášených se vybere pouze nejúspěšnějších 36 účastníků, kteří se při třídenní nominační soutěži „poperou“ o 20 míst na MRK.
Pochopitelně nová kynologická komise a potažmo myslivecká rada může dospět k závěru, že nominační soutěž je zbytečná a rozhodne, že v každém kraji budou dvoje (nebo pouze jedny nebo naopak troje) nominační všestranné zkoušky a výhradně z těchto se budou moci rekrutovat účastníci nadcházejícího MRK. Anebo se vrátí k původnímu formátu, kdy se vybere 20 nejlepších ze všech všestranných zkoušek. Za tímto účelem se prostě pouze vydá směrnice, bez nutnosti jakékoliv změny zkušebního řádu. Jak na MRK, tak na MKP může vést vůdce pouze jednoho psa. Ve své účasti na MRK však není pes nijak omezován. Za předpokladu, že úspěšně naboduje na všestranných zkouškách předchozí rok, může se opakovaně účastnit MRK. To byl jeden z rozdílných požadavků tzv. Humpolecké iniciativy a Jabloňové výzvy. Zatímco „Humpolec“ chtěl omezit účast pouze na „jednou a dost“, „Jabloňov“ nechtěl omezovat ani účast, ale dokonce ani počet předváděných psů. Těch názorových rozdílů mezi těmito dvěma proudy však bylo daleko více a mnohdy ještě významnější, ale to je na jiný článek a jinou analýzu.
Vraťme se však k opakovaným startům. Můj názor je ten, že se Martině Sáblíkové také nebrání, aby na mistrovství světa obhajovala svoje medaile (to, že se jí to snaží udělat těžší je věc jiná). Asi bych měl problém, kdyby úspěšně absolvování MRK psu opět zaručovalo účast na dalším ročníku MRK. Jelikož tomu tak není, a pes, aby se mohl nominovat na další ročník, musí úspěšně splnit přísné podmínky v předchozím roce (navíc podle současné úpravy musí znovu uspět i na nominační soutěži), což vyžaduje opravdu trvalé dosahování vynikajících výsledků po dobu nejméně tří let, nehledě na nemalé náklady, které do toho musí majitel psa vložit, si myslím, že omezování účasti je nedůvodné. Kolik psů se opakovaně dostalo na MRK? Jednak to jsou opravdu výjimky, jednak spíše zaslouží obdiv než kritiku a „zatracení“. Tomu, že se lidé (korona) nejedou podívat na MRK nebo MKP, protože tam startují psi, které už dříve viděli, se mi také nechce moc věřit. Příčiny bych hledal asi někde jinde. Ubývá nám členská základna a celkově klesá počet lidí věnujících se lovecké kynologii, lidé se věnují i jiným volnočasovým aktivitám než lovecké kynologii, výlet na MPK pro celou rodinu je celkem finančně náročná záležitost atd. Sám mohu posoudit, že na zkouškách na kterých posuzuji nebo se jich účastním, výrazně ubývá korona proti dřívějším letům (pochopitelně i počty předváděných psů). To jsem ale trochu odbočil, nicméně považuji za důležité se podělit se čtenáři o to, jaké otázky musela kynologická komise při přípravě zkušebních řádů řešit.
Zkušební řád po vyjmenování typů zkoušek přináší stručný popis práce psa v poli, v lese a ve vodě. Dále obsahuje opakování (pro připomenutí), že psi, kteří zvěř prokazatelně načínají nebo příliš tvrdým skusem poškozují anebo hrobaří, na všech zkouškách lovecké upotřebitelnosti obdrží z přinášení známku 0 a na zkouškách neobstojí. Načínání zvěře a hrobaření uvedou rozhodčí v soudcovské tabulce.
Jednotlivé disciplíny:
Nos – prakticky zůstává v nezměněné podobě, byť je popsán trochu jednodušeji. Při posuzování nosu je třeba si všímat, na jakou vzdálenost pes navětří zvěř, rychlosti při hledání, větru (jeho síly a směru), vlhkosti a teploty vzduchu, druhu půdy, porostu, druhu zvěře a délky hledání (času). Pes nemusí zvěř vystavit hned, může jít po jejím pachu a potom ji vystavit na kratší vzdálenost. Jemnost nosu se posuzuje během celých zkoušek. Nové však je, že na všestranných zkouškách rozhodčí posuzující lesní a vodní disciplíny mají právo ohodnocení nosu ovlivnit při zjištěných nedostatcích v kvalitě nosu, byť nos je zařazen u polní práce.
Společný hon – došlo ke zkrácení doby společného honu na 10 až 15 minut a zároveň došlo k vypuštění striktního nařízení, že se při polních disciplínách měl zkoušet jako první. To však nebrání tomu, aby se jako první zkoušel, protože určování pořadí disciplín je v pravomoci vrchního rozhodčího a pořadatele. Nově zkušební řád připouští vyzkoušet najednou všechny psy (šest) ve skupině. Musí však být dodrženy vzdálenosti 50-80 kroků mezi jednotlivými psy a musí se zkoušet v přehledném terénu, aby měli rozhodčí o psech přehled. Při společném honu pes může pracovat volně před svým vůdcem nejvýše do vzdálenosti účinného brokového dostřelu nebo může být veden volně u levé nohy anebo na řemeni. Na VZ musí všichni psi začít pracovat při společném honu volně před vůdci. Tiché usměrňování vůdcem se nepovažuje za chybu. Zachovány zůstaly i nejméně 4 výstřely každým vůdcem. Zde bych si dovolil apelovat na všechny vůdce, pomocníky a rozhodčí, aby při společném honu dbali na bezpečné zacházení se střelnou zbraní. Stalo se mi při podzimních zkouškách, jak jeden z velmi mladých vůdců střílel z brokovnice ráže 12 jednoruč od boku.
Vrozená chuť k práci – zcela beze změn.
Zájem o stopu zvěře – je stanoveno, že se tato disciplína zkouší výhradně na zkouškách vloh. Když pes během hledání narazí na čerstvou stopu unikající srstnaté nebo pernaté zvěře, kterou před tím neviděl. Pes by měl o její sledování projevit zájem. Stopu může podle charakteristiky plemen sledovat vysokým nosem nebo u některých plemen je žádoucí, aby tuto stopu sledoval nízkým nosem. Není vyžadováno, aby pes sledoval stopu s nízkým nosem, ale musí být se stopní dráhou prokazatelně v kontaktu. Hlasité sledování se stejně jako před tím zaznamenává do průkazu původu a soudcovské tabulky. V novém zkušebním řádu však nově přibylo jak psy posuzovat a za jaký výkon dostane jakou známku.
Hledání – popis disciplín je v zásadě zachován, s tím, že obecná ustanovení, jako že se všichni psi musí zkoušet v přibližně stejných krytinách a podmínkách, a že rozhodčí při těchto disciplínách bere v úvahu povětrnostní vlivy (teplota, vlhkost vzduchu a krytiny) a členitost terénu, jsou uvedena v úvodu a následuje popis systému, rychlosti a vytrvalosti. Při jejich popisu a popisu chyb nedošlo k žádným změnám.
Vystavování – nově je stanoveno, že vystavování musí být pevné. Došlo k vypuštění textu, že při vystavování „musí být pes strnulý, nehybný včetně prutu (oháňky) až do příchodu vůdce.“ Existují plemena, která při vystavení kmitají prutem, ale jinak je vystavení pevné a tito psi by nikdy nemohli dostat nejlepší známku (navíc si myslím, že kmitajícím prutem zvěř opravdu nevyplaší). Rovně je zakázáno hodnotit psa, pokud vystavení neprokázal. V takovém případě je třeba učinit vhodná opatření, aby pes vystavování prokázat mohl. Předchozí dikce „Zásadně není přípustné dávat známku, 3 pokud pes vystavování neprokázal.“ sváděla k výkladu, že mi nic nezakazuje dát psu známku 2 nebo dokonce 4 – zakázána byla pouze známka 3 (i tak to byli schopni lidé vykládat).
Postupování – i zde nedošlo k zásadní změně, s výjimkou toho, že je popsáno co je ustalování, a že se zapisuje do průkazu původu jako vynikající vrozená vlastnost.
Dohledávka střelené a pohozené pernaté a srstnaté zvěře – v zásadě se dá říci, že popis disciplín a hodnocení je shodné s původním zkušebním řádem. Došlo však k jednoznačnému stanovení, že pes nejprve dohledává jeden kus zvěře a teprve po jejím dohledání rozhodčí pohodí druhý kus zvěře, který pes dohledává. Zda rozhodčí nejprve pohodí pernatou či srstnatou zvěř sice zkušební řád stanoví, ale zároveň připouští možnost, aby rozhodčí pořadí zvěře měnil. Stejné zůstalo i použití kontrolního psa. Nedohledá-li kontrolní pes zvěř do 5 minut, považuje se tato za nedohledatelnou. Na soutěžích a zkouškách, kde se zadává čekatelství CACIT a CACT se kontrolní pes nepoužívá a pes, který střelenou zvěř nedohledá do 10 minut, je hodnocen známkou 0.
Vlečka se zvěří pernatou a srstnatou – zde došlo ke změně názvu disciplíny. I zde lze říci, že až na určité přeskupení textu je popis disciplíny a hodnocení chyb stejné. Vůdce může psa nasadit na stopu nejvýše čtyřikrát, avšak za každé další nasazení nebo každý další povel se snižuje známka o jeden stupeň.Nepřinese-li pes zvěř ani po čtvrtém nasazení, hodnotí se známkou 0 bez ohledu na čas a je z dalšího posuzování vyloučen. Určité novum je v tom, že vlečka je hodnocena od vypuštění psa z nástřelu až po donesení zvěře do dosahu vůdce. Způsob přinesení a odevzdání zvěře se hodností poznámkou do disciplíny „Přinášení zvěře“. Čili pokud pes po prvním nasazení bezchybně vypracuje vlečku ke zvěři, zvěř bez váhání uchopí a co možná ji nejrychleji ji přinese k vůdci, před nímž ji bez usednutí vyplivne tak, že ji vůdce bez námahy může sebrat, dostane z disciplíny vlečka známku 4, neboť na vlečce pes pracoval bezvadně, a do poznámky přinášení (podle druhu zvěře) se mu zapíše známka 2 (pes neusedl a nepředal). Naopak pes, který zvěř vyplivne v takové vzdálenosti od vůdce, že pro ni vůdce nemůže ze svého místa dosáhnout (např. 20 m od vůdce), tedy mimo vliv vůdce, disciplínu vlečka nesplnil a nemůže být hodnocen jinou známkou než 0. (podle mého názoru lze 1-2 metry tolerovat – více by tam být nemělo.)
Přinášení zvěře pernaté, srstnaté a lišky – v této disciplíně došlo k několika drobným změnám. Jednak z žádného přinášení pes nesmí dostat známku 0 (předchozí řád umožnoval 0 u přinášení vlečené lišky). Jinak je formulován i počet povelů na podzimních zkouškách. Dostane-li pes na PZ k přinesení zvěře více než čtyři povely, může obdržet za tento výkon nejvýše známku 1. Zvěř však musí přinést do 10 ti minut. To neplatí při posuzování disciplíny dohledávka střelené a pohozené pernaté a srstnaté zvěře, kdy nelze dát více jak 3 povely k přinesení.
Klid před zvěří pernatou – i zde je zachován popis disciplíny podle předchozího zkušebního řádu, avšak zase s malou odchylkou. Pokud se pes zkouší na uměle odchované zvěři, kterou pes při práci (společný hon nebo hledání) chytí, může být na všech zkouškách hodnocen nejvýše známkou 1 (kromě ZV- zde může být hodnocen známkou 2). Navíc je však přidáno hodnocení pro jednotlivé známky. Novinkou však je to, a to platí jak pro klid před pernatou, tak před srstnatou, že prokáže-li pes klidy opakovaně čili vícekrát, avšak s rozdílným hodnocením, započte se mu jako známka to nejhorší hodnocení. To znamená, pokud pes na podzimních zkouškách 4x při vzlétnutí pernaté zvěře zůstane pokaždé absolutně klidný, bude hodnocen známkou 4. Pokud však při 5. vzlétnutí zvěře jde za zvěří vpřed a pronásleduje ji, a musí být zastaven povelem vůdce a tohoto povelu ihned uposlechne, bude hodnocen známkou 2. Známky se tedy neprůměrují, ale výsledná známka takového psa z disciplíny klid před zvěří pernatou bude známka 2. Nepřijde-li pes do zvěře, pernaté dostane známku 3, to zůstalo. Vzhledem k tomu pes musí prokazovat vystavení, musí se během zkoušek s jedním druhem zvěře setkat. To však nevylučuje, aby z obou disciplín dostal známku 3. Při vzlétnutí zvěře sice udělá pohyb vpřed, ale bez povelu a sám zůstane klidný, a do srstnaté zvěře nepřišel, čili 3 „kontumačně“.
Klid před zvěří srstnatou - Vyvstane-li před psem srstnatá zvěř nebo uvidí-li pes srstnatou zvěř, musí zůstat klidný a počkat na povely vůdce. Aby vůdce utvrdil jeho klid, může mu dávat tiché povely. To prakticky zůstalo shodné s předchozím zkušebním řádem a přidalo se jednoznačné hodnocení, jak oznámkovat kterou chybu. Zachováno zůstalo i to, a to je shodné i s pernatou zvěří, že nepřijde-li pes do styku se zvěří srstnatou (nebo pernatou), hodnotí se známkou 3. Nebudu se již opakovat, započítává se nejhorší provedení disciplíny (viz klid před zvěří pernatou).
Chování po výstřelu – popis disciplíny zůstal beze změn, je však přesněji popsán projev bázlivého psa, majícího strach z výstřelu. „Pes, který má strach z výstřelu, to znamená, že od vůdce vystrašeně odběhne, nedá se přivolat, ztratí zájem o další práci, chová se bázlivě a nedůvěřivě nebo nejde ani po pobízení vůdcem od nohy se hodnotí známkou 0.“
Poslušnost – i zde se nový zkušební řád téměř podržel úpravy předchozí. Poslušnost se posuzuje během celých zkoušek u všech disciplín. Novou úpravou je to, že se psu započítává nejhorší známka dosažená během celých zkoušek. To znamená, že jsou-li, zkoušky rozděleny na více pracovišť k více rozhodčím, a jedni rozhodčí hodnotí poslušnost psa známkou 4 a na druhém pracovišti projevil pes známky nekázně a neposlušnosti, kterou rozhodčí ohodnotili známkou 2, započítá se psu známka nejhorší. Na rozdíl od ostatních známek se zde tedy známky neprůměrují. Na VZ, soutěžích a memoriálech je poslušnost v tabulkách zařazena u polních disciplín. Rozhodčí posuzující lesní a vodní disciplíny mají právo toto ohodnocení ovlivnit při prohřešcích v poslušnosti. I zde se vychází z principu ohodnocení nejhoršího provedení jako u klidů před zvěří.
Vodění na řemeni – i zde popis disciplín a chyb vychází z předchozího zkušebního řádu. Vlivem harmonizace se zkušebními řády ostatních plemen je přidáno, že se psi zkouší jednotlivě. Zažil jsem, ale nebylo to u ohařů, že si rozhodčí sestavili z přítomných zkoušených psů kruh a nechali je chodit za sebou v kruhu, jak na výstavě. Zůstalo zachováno i to, že disciplína se zkouší během celých zkoušek (ZV a PZ), ve chvílích, je-li pes veden na volně visícím řemeni, a to i tehdy, když vůdce neví, že ho rozhodčí pozorují.
Přinášení lišky přes překážku – časový limit tří minut zůstal zachován, stejně jako tvar překážky a její rozměry. Na rozdíl od předchozí právní úpravy se nesnižuje známka vůdci, která překročí příkop nebo překážku a vstoupí do ohrádky, ale je z dalšího posuzování vyloučen. Nově je stanoveno, že disciplínu posuzují nejméně dva rozhodčí, a dále to, že výsledné hodnocení vyhlašuje po poradě s rozhodčími vrchní rozhodčí nebo jím pověřený rozhodčí.
Chování na stanovišti – v popisu a hodnocení této disciplíny nedošlo k žádným měnám, je však stanoveno, že se zkouší jako druhá v pořadí.
Šoulačka s odložením – u ohařů zůstala jako jediná možná práce šoulačka s odložením. Kromě toho, že byla odstraněna leta opisovaná proklamace, že myslivec by měl mít při lovu spárkaté zvěře psa vždy při sobě, nedošlo v popisu disciplíny a jejím hodnocení k žádným změnám. Čas odložení 5 minut a v polovině doby výstřel zůstaly zachovány, stejně tak vzdálenosti, které zůstaly v orientační rovině a v krocích. Asi žádný rozhodčí nebude penalizovat nervózního vůdce, pokud udělá na místo 50 kroků třeba kroků 60 nebo 45.
Práce na pobarvené stopě spárkaté zvěře – zde došlo k výraznému ujednocení všech plemen. Délka pobarvené stopy je 500 až 550 kroků a je prakticky shodná se všemi ostatními zkušebními řády. Zachována zůstává i vzdálenost 100 kroků mezi jednotlivými stopními drahami po celé jejich délce. Pobarvená stopa se zakládá tak, že se kape z lahve přes větvičky vsunuté do jejího hrdla nebo z lahve z umělé hmoty se šroubovacím uzávěrem s dírkou. Zakládání pobarvených stop jiným způsobem (uléváním z láhve, stříkání „juvíkem“ atd.) než uvedeným je nepřípustné. Jedině u ohařů je možno při zakládání pobarvené stopy nosit srnce od nástřelu, přes lože na místo ukončení stopní dráhy, případně je možno toto přenášení srnce nahradit tažením spárku. Lze říci, že zakládání stop a popis práce psa je dost podobný, byť se objevují určitá formulační zpřesnění. Největší změna je však u oznamovače, včetně hlasitého. U lože vůdce psa na pokyn rozhodčího vypustí a zůstane stát na místě s rozhodčím, který oznámí zahájení dosledu (dříve domluveným způsobem) rozhodčímu na konci stopní dráhy (např. troubením, mobilním telefonem, vysílačkou atd.). Povel signálkou dá rozhodčí tak, aby nerušil výkon psa. Tedy na rozdíl od předchozí úpravy troubí rozhodčí, který zůstal s vůdcem u lože, že je pes k dosledu volně vypuštěn. Naopak rozhodčí, který je schován u kusu netroubí a pouze sleduje, zda pes ke kusu přišel a případně jak se u něj choval. Bude na vůdci, aby podle projevů svého psa poznal, zda kus dosledoval a nyní jej již k němu vede, či nikoliv. Tento způsob práce se bude více přibližovat praxi, neboť zpravidla provádíte-li dosled s oznamovačem, také vám zhaslý srnec neposílá signály, že u něj pes byl. V podstatě dojde k vyrovnání mezi hlasičem a oznamovačem. Začne-li hlasič hlasitě hlásit vůdce s rozhodčím se vydají k vytrvale hlásícímu psu. Hlásí-li pes místo u kusu někde 200 nebo 300 m lišku v noře nebo slepice za plotem hájenky, má vůdce přece také smůlu. Provedení této disciplíny bude vyžadovat daleko větší spolupráci mezi vůdcem a psem, neboť bude chybět ono vodítko „zatroubení“ druhého rozhodčího signalizujícího, že pes byl u kusu.
Vlečka s liškou v lese – vzdálenost v krocích zůstala zachována, připouští se však účast jedné osoby, požádá-li o to vůdce. Osoba doprovázející v takovém případě rozhodčího musí jít před ním po vyznačené trase. Novinkou je, že v lese se vlečky také nelosují, a vůdci na ně nastupují podle pořadových čísel, která si vylosovali na začátku zkoušek (po pravdě nevím jaké mohlo mít losování vleček vliv na výkon psa, když stejně může jít vůdce nejvýše 20 kroků a trasa vlečky v lese je vyznačena). Vše, co se týká vleček se zvěří pernatou a srstnatou se týká i vlečky s liškou. Aby však na jakýchkoliv zkouškách pes obstál (pochopitelně na těch, kde je vlečka s liškou zkoušena – LZ a VZ) nesmí z ní dostat známku 0, což předchozí řád umožňoval, a automaticky šel pes do III. ceny.
Vlečka se zajícem v lese - zkouší se stejně úplně stejně, jako je uvedeno u vlečky s liškou v lese. Vlečka je hodnocena od vypuštění psa z nástřelu až po donesení zvěře do dosahu vůdce. Způsob přinesení a odevzdání zvěře se hodností poznámkou do disciplíny „Přinášení zvěře“.
Vyhledávání zvěře v houštinách – došlo ke zkrácení limitu na 3 minuty. Zvěř v houštině nemá pes vystavovat, ale vyvstalou má hlasitě nebo němě sledovat až ven z houštiny. Střelenou zvěř může bez rozkazu přinést. Nepočítá se za chybu, chytne-li pes při vyhledávání drobnou zvěř, bezchybně ji přinese a odevzdá. Z chování psa musí být zřejmé, že reaguje na povely svého vůdce. Hlasité sledování zvěře se zapíše do průkazu původu i do soudcovské tabulky, nemá však vliv na hodnocení výkonu psa. Není přípustné, aby se všichni psi zkoušeli v jednom místě – to ale bylo i v minulém řádu.
Slídění – došlo k rozdělení oproti předchozímu řádu, kdy bylo slídění spojeno s dohledávkou, popis však zůstal v podstatě zachován. Přijde-li pes při slídění na drobnou zvěř, musí zůstat absolutně klidný. Po jejím vyběhnutí vůdce zvěř střelí a pes ji musí přinést. Pokud pes na zvěř nepřišel, vůdce na pokyn rozhodčího vystřelí. Vůdce může psa při slídění usměrňovat tichými nebo mírně hlasitými ne však častými povely.
Dohledávka střelené nebo pohozené pernaté a srstnaté zvěře – zkouší a hodnotí se stejně jako dohledávka pohozené zvěře v poli. Rozhodčí určí, zda nejprve provedou všichni psi dohledávku pernaté zvěře a následně všichni psi dohledávku srstnaté zvěře nebo jeden pes dohledávku pernaté zvěře a následně tentýž pes dohledávku srstnaté zvěře. V takovém případě může být druhý kus zvěře pohozen až po té, co pes úspěšně dohledá první kus zvěře. O tom, který druh zvěře se bude dohledávat jako první, rozhoduje rozhodčí, pořadí však musí zachovat pro všechny psy ve skupině. Nedohledá li zkoušený pes pohozenou zvěř do 10 minut, obdrží známku 0 a je z dalšího posuzování vyloučen. V tomto případě je rozhodčí povinen ukázat vůdci, kde zvěř v krytině leží.
Dohledávka pohozené lišky – stejné jako v předchozích zkušebních řádech, zkouší se v lesním porostu stejně jako disciplína „Dohledávka pohozené zvěře pernaté a srstnaté“ na PZ (platí časové limity).
Ochota k práci v hluboké vodě – v zásadě stejné jako v předchozích řádech. Pes musí být vypuštěn volně asi 2 metry od hladiny. Pes musí jít na povel vůdce ochotně do vody nejméně do vzdálenosti 10 metrů, musí prokázat, že se nebojí vody, a umí dobře plavat. V hluboké vodě musí hledat 2 minuty, musí být ve vodě ovladatelný a reagovat na povely vůdce ke změně směru nebo přivolání.
Přinášení kachny z hluboké vody – popis disciplíny je zcela totožný s předchozím zkušebním řádem, pouze jinak strukturovaný. Pes musí jít na povel vůdce (nebo bez povelu) ochotně a nejkratší cestou pro kachnu a musí ji vůdci správně odevzdat. Tichý povel k usednutí, případně úkrok nesnižuje známku pouze na PZ. Uchopení kachny za letku, krk apod. není chyba. Hodnocení přinášení a odevzdání je součástí této disciplíny. Byl vypuštěn popis práce na jednotlivé známky a platí, že každá chyba a každý povel snižují známku o jeden stupeň
Nahánění v rákosí a dohledávka střelené nebo postřelené kachny – časový limit byl zkrácen na 5 minut. Jinak popis disciplín a hodnocení zůstalo v podstatě zachováno, došlo k drobným stylistickým změnám. Oproti předchozímu zkušebnímu řádu došlo k vypuštění zmínky o nutnosti styku se živou kachnou, neboť byla zavedena nová k tomu účelu uzpůsobená disciplína. Nově je zavedeno, že pokud je pes při pokynu k ukončení disciplíny prokazatelně v kontaktu s živou kachnou, musí se vrátit do limitu 15 minut, jinak obdrží známku 0 z disciplíny „Poslušnost“ a je z dalšího posuzování vyloučen.
Dohledávka pohozené kachny v rákosí – novinkou je, že je jednoznačně stanoveno, že ji musí vykonat všichni psi včetně těch, kteří při nahánění dohledali střelenou nebo postřelenou kachnu v rákosí, to v minulém řádu nebylo jasně stanoveno. Jinak popis a hodnocení disciplíny zůstalo beze změn, je však nově stanoveno, že pokud je pes prokazatelně v kontaktu s živou kachnou, zastaví rozhodčí čas a teprve po opakovaném vypuštění psa k dohledávce pohozené kachny se pokračuje ve sledování časového limitu. Další novinkou je, že pokud pes kachnu nedohledá ve stanoveném limitu, není povinností rozhodčího kachnu vůdci ukázat. Nové je i doporučení, aby pes mohl pracovat při dohledávce proti větru a to, že vůdce může postupovat po kraji rákosí, avšak maximálně do poloviční vzdálenosti mezi vypuštěním psa a odhozenou kachnou. Nově je uvedeno i to, že vůdce může před odevzdáním zvěře (a byl by hloupý, pokud by to neudělal) před psem ustoupit na takové vhodné místo, které umožňuje psu správné předání (mimo vodu, mimo kopřivy atd.). Za takové ustoupení nesmí být rozhodčími penalizován snížením známky. Na ZVP je přinášení a odevzdání součástí disciplíny. Způsob přinášení a odevzdání zvěře se hodnotí poznámkou do disciplíny „Přinášení pernaté zvěře“ pouze na všestranných zkouškách.
Chování na stanovišti u vody - tato disciplína se zkouší jen na zkouškách z vodní práce (ZVP) a z důvodu možného vyhnání vodní zvěře se zkouší na závěr celých zkoušek a je třeba co nejvíce ji přizpůsobit myslivecké praxi. Popis disciplíny je však prakticky totožný s minulým zkušebním řádem.
Od původně navrhovaného zvýhodnění psa, před kterým byla ulovena zvěř, v celkovém hodnocení bylo na základě připomínek mnoha OMSů upuštěno.
Závěrem bych chtěl uvést, že pojem „lovecky upotřebitelný pes“ byl do českého právního řádu zaveden vládním nařízením č. 128/1941 Sb., kterým se provádí vládní nařízení o myslivosti (vládní nařízení č. 127/1941 Sb.). Vládním nařízením č. 127/1941 Sb., byl zrušen do té doby platný zákon č. 49/1866 českého zemského zákoníku (čes. z. z.), honební zákon pro Čechy, i zákon č. 4/1914 mor. z. z., kterým se vydává honební zákon pro markrabství Moravské a nařízení místodržitele moravského na základě tohoto zákona vydaná, a nahradil tak do té doby zákonem používaný výraz „honicí psi“ nahradil právě pojmem „lovecky upotřebitelný pes“. Dokonce pro honební okrsky se zvěří vysokou může nižší myslivecký úřad požadovati držení upotřebitelného barváře nebo ohaře nebo jezevčíka upotřebitelného pro práci na barvě (viz § 34 odst. 1 vl. nařízení č. 128/1941 Sb.). Dokonce toto nařízení určovalo, že Nejvyšší myslivecký úřad vydá předpisy, podle kterých se budou psi uznávat za upotřebitelné. Termín „lovecky upotřebitelný pes“ pak převzal jak zákon č. 225/1947 Sb., o myslivosti, tak zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, a jejich prováděcí vyhlášky. Nový zákon č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky vydané k jeho provedení sice již termín lovecky upotřebitelný již neužívají, to však nebrání tomu, aby se tento termín dále v činnosti spolku vyskytoval. Každý totiž dokáže odlišit zkoušky vloh od ostatních zkoušek lovecké upotřebitelnosti, neboť i zkoušky vloh jsou zkouškami z výkonu. Navíc je to termín i v současném právním řádu České republiky využíván, a proto nevidím důvod, proč by měl být jako nesprávný zavržen, když s ním již zákona a vyhláška vydaná k jeho provedení nepracují.
