Zkušební řády a lovecká upotřebitelnost
Zkušební řády a lovecká upotřebitelnost
Mgr. Jaroslav Rataj
S velkým zájmem jsem si ve Světě myslivosti přečetl diskusní příspěvky Ladislava Holeše (v č. 12/2011) a MUDr. Tadeáše Mašlanky (v č. 1/2012), reagující na problematiku lovecké upotřebitelnosti v pojetí zkušebních řádů (ZŘ). Je zřejmé, že poté, co kynologická komise Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ) na jednotlivé okresní myslivecké spolky rozeslala dopis, jímž zakázala potvrzovat loveckou upotřebitelnost po absolvováníbarvářských zkoušek honičů (BZH), což následně myslivecká rada ČMMJ uvedla na pravou míru a zákaz zrušila, si mnoho lidí sedlo a porovnalo ZŘs textem vyhlášky č. 244/2002 Sb. (dále jen „vyhláška“), kterou se provádí některá ustanovení zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti. Stejně jako já museli přijít na značné nesrovnalosti.
Původně jsem na pochybení kynologické komise nechtěl reagovat, protože na tom, co rozhořčení kynologové následně rozpoutali, jsem se nechtěl podílet. „Kopnout“ si do někoho, kdo v dobré víře udělal fatální chybu, umí každý. Nicméně musím konstatovat, žezávěr, který kynologická komise vyvodila, a k němuž došel i kolega Holeš, byl a je naprosto správný. I podle mého názoru BZH podle ZŘnesplňují podmínku prokázání lovecké upotřebitelnosti tak, jak stanovuje vyhláška.
Poté, co jsem obdržel k připomínkování nový návrh ZŘ, jsem se přece jen rozhodl zapojit do diskuse o lovecké upotřebitelnosti, protože si myslím, že problém je daleko závažnější, než si Ladislav Holeš a celá kynologická veřejnost včetně kynologické komise ČMMJ připouští. Přitom návrh nových ZŘ opět nic neřeší.
Nedá mi, abych znovu nepřipomněl text zmíněné vyhlášky, který je pro určení lovecké upotřebitelnosti rozhodující. Podle § 14 odst. 1 vyhlášky sev honitbě používají lovečtí psi, kteří složili zkoušky z těchto výkonů:
a) vyhledání, dohledání a přinesení usmrcené, postřelené nebo jiným způsobem zraněné drobné zvěře;
b) vyhledání a dosledování usmrcené, postřelené nebo jiným způsobem zraněné spárkaté zvěře;
c) norování.
Písmeno a) se týká drobné zvěře. V této souvislosti je „téměř“ vše v pořádku, neboť ZŘ zakazují hodnotit disciplínu vystavování na podzimních zkouškách (PZ) ohařů, pokudse pes nedostane ke zvěři, a vyhledání je tím vyřešeno. Problematické je však vydávání lovecké upotřebitelnosti na drobnou zvěř ohaři po absolvování lesních zkoušek (LZ) nebo speciálních zkoušek z vodní práce (SZVP). Správně by totiž měl pes během jmenovaných zkoušek vyhledat živou drobnou zvěř a dohledat a přinést usmrcenou, postřelenou nebojiným způsobem poraněnou drobnou zvěř. Ale ruku na srdce: kolikrát se podaří, aby ohař na LZ při slídění nebo vyhledávání zvěře v houštinách narazil na živou drobnou zvěř? Obdobné je to při SZVP. ZŘ má pro tento případ disciplínu nahánění v rákosí. Již řadu let je zakázáno používat „upravenou“ živou kachnu, takže se zpravidla zkouší v přírodních podmínkách. Zahájení zkoušek obyčejně probíhá na břehu rybníka za halasného zvuku slavnostních fanfár. Pak jedna skupina směřuje plnit disciplínu přinášení kachny z hluboké vody, což je spojeno s výstřelem, zatímco druhou skupinu čeká nahánění v rákosí. Jestliže i po všech těchto rušivých momentech zůstane v rákosí nějaká živá divoká kachna, tak maximálně do doby, než ji vyhledá a najde pes, který jde první na řadu. V okamžiku, kdy se mu podaří kachnu najít, je jisté, že kachna odtáhne, a další psi již nemají možnost ji vyhledat a najít, byť jinak vyhledávají excelentně. ZŘ k tomu uvádí: Vypuštěný pes prohledává rákosí 5 minut. Když do té doby nepřijde na zvěř, práce se ukončí a je hodnocen za nahánění v rákosí dle podaného výkonu.
Loveckou upotřebitelnost na kachny jako drobnou zvěř však získají psi i na PZ, takže to tak moc „nebolí“.
Stejný pojem, tedy vyhledání, je uveden i v písmenu b), a v tomto případě se týká spárkaté zvěře. Vyhledáním se pro účely vyhlášky rozumí hledání a nalezení živé drobné i spárkaté zvěře v honitbě. Spojkou „a“, tedy ve slučovacím poměru, je v písmenu b) s vyhledáním spojen další pojem: dosledování. Dosledováním se rozumí sledování postřelené nebo jiným způsobem zraněné spárkaté zvěře a její nalezení nebo nalezení této zvěře střelbou nebo jiným způsobem usmrcené. Tím je jednoznačně dáno, že pes, který má být lovecky upotřebitelný na spárkatou zvěř, musí kromě hledání a nalezeníživé spárkaté zvěře také prokázat, že je schopen postřelenou, zraněnou nebo usmrcenou spárkatou zvěř dosledovat. Jakýkoliv jiný výklad je nepřijatelný a nelze přistoupit na vysvětlení, že jde o „buď vyhledat, nebo dosledovat“, příp. jiná nesmyslná tvrzení.
Dosud nikdo se nezabýval závažným problémem, spojeným s významem pojmu vyhledání. Podstatné jméno vyhledání je odvozeno od dokonavého vidu slovesa vyhledat. Proto by mělo, na rozdíl od podstatného jména vyhledávání, jež je odvozeno od nedokonavého vidu slovesa vyhledávat, znamenat vyhledání a nalezení ať už drobné nebo spárkatézvěře. Což plně koresponduje s ustanovením vyhlášky. Po výše uvedeném vysvětlení jsem přesvědčen, že vyhledávání zvěře není to stejné jako vyhledání zvěře, a proto pes, který např. nevyhledal a nenalezl živou spárkatou zvěř, nemůže být na zkouškách hodnocen známkou „obstál“.
Podívejme se na LZ ohařů, které obsahují několik disciplín, při nichž pes může prokázat, že je schopen vyhledávat živou drobnou i spárkatou zvěř, např. slídění a vyhledávání zvěře v houštinách. Splní však ohař podmínku vyhledání zvěře, pokud zvěř v prostoru určeném ke slídění nebo v houštině není? A obstojí ve zkouškách? Obdobně je tomu u barvářských zkoušek (BZ), které zahrnují disciplínu nahánění. Tato disciplína se na zkouškách obvykle obejde bez zvěře, takže je téměř vyloučené, aby pes zvěř vyhledal a našel. ZŘ na to pamatuje ustanovením: ... zkouší se deset minut; není-li pes v kontaktu se zvěří, má se dát k vůdci přivolat. Pokud v houštině zvěř je, zpravidla ji vyhledá první pes (jezevčík, teriér, slídič), který ji a proženemnohdy až do sousední honitby. Když se stihne včas vrátit, v disciplíně uspěje a zcela vyhoví liteře vyhlášky. Kolik takto zazvěřených houštin je ale na zkouškách k dispozici? Řada psů houštinu bezvadně prohledává se snahou zvěř najít, ale marně. Tím pádem by neměli na zkouškách uspět.
Dovolím si nesouhlasit s názorem MUDr. Mašlanky, že by ohař neměl získávat upotřebitelnost na spárkatou zvěř. Je přece věcí poslušnosti, aby spárkatou zvěř zalehlou v houštině ohař neštval. Podle § 45 odst. 1 písm. e) zákona o myslivosti je zakázáno nahánět zvěř srnčí pomocí ohařů, ostatní zvěř spárkatou s pomocí psů v kohoutku vyšších než 55 cm. To však podle mého názoru ještě neznamená, že ji ohař nemůže vyhledata najít. Vždyť i při běžném zaječím honu ohaři v remízcích často najdou a někteří méně poslušní i proženouzvěř srnčí. Není-li však tato zvěř předmětem společného lovu, nelze to považovat za nahánění, které je zakázané.
Podle mého názoru jsou tedy za platnosti současného ZŘ problematické vedle BZH (o nichž psal Ladislav Holeš a které absolutně nesplňují podmínku vyhlášky, byť obsahují disciplínu vyhledání kusu černé zvěře, jež však není vyhledáním živé zvěře ve smyslu vyhlášky) i BZ a LZ ohařů, VZ ohařů /ve vztahu k písm. b) a spárkaté zvěři/ a pravděpodobně i analogické zkoušky slídičů. Stejné to bude nejspíš i u některých zkoušek barvářů. Ti jsou navíc opravdoví specialisté na stopařské práce. Tam, kde ostatní psi při dosledu selžou, situaci zpravidla zachrání dobře vycvičený a zapracovaný barvář, schopný dosledu mnohdy i na stopě starší 24 hodin. Dobře si pamatuji hodiny lovecké kynologie, při nichžnám bylo vštěpováno, že pracuje-li barvář na stopě, nesmí se v případě přerušení dosledu ze stopy odvádět, ale musí se odnést. Už vidím svědomitého majitele barváře, jak si kazí psa tím, že jej nutí vyhledávat a tím pádem nepřímo i honit zvěř. Na druhou stranu nebude-li to dělat, nemůže získat loveckou upotřebitelnost na spárkatou zvěř, protože ji nevyhledá, ale „pouze“ dosleduje.
Vezmeme-li to obráceně, tak pouze PZ a VZ ohařů ve vztahu k drobné zvěři a zkoušky honičů (ZH) ve spojitosti se spárkatou zvěří podle ZŘ zcela a beze zbytku splňují podmínky vyhlášky. U ostatních zkoušek je splnění litery vyhlášky založeno více méně na štěstí, což mi připadá vůči loveckým psům a jejich vůdcům nefér. Podle mého názoru berou ZŘv disciplínách slídění a nahánění u slídičů, jezevčíků a teriérů a slídění nebo vyhledávání zvěře v houštinách u ohařů v úvahu spíše než povinnost jen „snahu“ psa najít a vyhledat zvěř.
Mohu-li hodnotit, tak tvůrci návrhu ZŘ téměř vůbec nereagovali na změnu terminologie a neustále se drží vyhlášky Ministerstva zemědělství a výživy České socialistické republiky č. 20/1988 Sb., jíž se prováděl zákon o myslivosti č. 23/1962 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a která byla zrušena vyhláškou č. 134/1996 Sb. Vyhláška č. 20/1988 Sb. jasně definovala, které zkoušky sloužily k prokázání lovecké upotřebitelnosti a také je vyjmenovávala. Vyhláška č. 134/1996 Sb., zrušená vyhláškou č. 244/2002 Sb., rovněž prováděla zákon č. 23/1996 Sb., sice zavedla ve vztahu k lovecké upotřebitelnosti psů termíny vyhledání, dohledání a dosledování, ale zároveň rozlišovala úplnou loveckou upotřebitelnost (pro vyhledání a dosled) a částečnou loveckou upotřebitelností (pouze pro vyhledání nebo dosled). To znamená, že pokud nebyl v honitbě pes s úplnou loveckou upotřebitelností na spárkatou zvěř, bylo možné nahradit jej dvěma psy s částečnou upotřebitelností na spárkatou zvěř, přičemž jeden byl upotřebitelný na vyhledání a druhý na dosled. Tuto možnost již současná vyhláška nepřipouští.
Na nové, tedy již „15 let nové“ skutečnosti nereaguje ani aktuálně předložený návrh ZŘ a podmínky pro loveckou upotřebitelnost splňují opět pouze troje zkoušky (PZ, VZ/pro drobnou zvěř/ a ZH/pro spárkatou zvěř/). To je však žalostně málo.
K vyřešení celého problému vedou pouze dvě cesty:
1. Iniciovat změnu vyhlášky tak, aby odpovídala potřebám lovecké kynologie. Připouštím, že by mi nevadil text vyhlášky č. 20/1988 Sb., či text vyhlášky č. 134/1996 Sb., příp. jiný odpovídající text. Řešení se nabízí opravdu hodně.
2. Smířit se s textem vyhlášky a proti všem dříve platným kynologickým zásadám postavit novelizované ZŘ na textu této vyhlášky. To však bude nepoměrně těžší a proti všem zažitým zásadám letité praxe české lovecké kynologie. Pochopitelně i proti přirozenosti psů.
Až na malou výjimku, týkající se používání ohařů na práci se spárkatou zvěří, souhlasím s názorem MUDr. Mašlanky, že za této nejasné situace je práce na nových ZŘ naprostým mrháním energie mnoha lidí, kteří se tomu věnují ve svém volném čase. Nevěřím, že po tolika letech existence ZŘ najednou kynologická komise ČMMJ zakázala vydávat loveckou upotřebitelnost po absolvování BZH jen tak o své vlastní vůli. Právě proto se obávám, že se i při chystané novelizaci ZŘ opět vytvoří prostor pro „našeptávače“, kteří se snaží naší myslivosti a lovecké kynologii spíše škodit, než pomáhat.
Autor je jednatel Klubu chovatelů českých fousků, předseda středočeské pobočky KCHČF a poradce chovu malých hrubosrstých vendéeských basetů Basset klubu ČR.
