Výcvik psů malých loveckých plemen
Ráda bych se s čtenáři Světa myslivosti podělila o zkušenosti, které jsem získala během 15 let výcviku malých loveckých psů a pěti let v roli rozhodčí pro zkoušky lovecké upotřebitelnosti těchto psů. Můj příspěvek obsahuje návod na výcvik jednotlivých disciplín barvářských zkoušek a barvářských zkoušek honičů, které jsem se svými svěřenci absolvovala nejčastěji. Podle mého názoru najde malý lovecký pes po jejich úspěšném zvládnutí nejširší uplatnění v praxi.
K lovecké kynologii mne coby rodilou Pražandu, žijící v ulicích Žižkova, přivedl před téměř dvaceti lety svou touhou stát se myslivcem a pořídit si velkého psa můj manžel. Svůj sen si splnil, získal lovecký lístek a pořídil si vysněného psa – našeho prvního českého fouska. Stal se členem mysliveckého sdružení v místě, kam jsme jezdili na chalupu. Postupem času jsem s ním začala chodit na hony jako honec a brávala jsem s sebou naši dlouhosrstou jezevčici, která však o loveckém výcviku neměla ani potuchy. Práce s loveckým psem se mi velice zalíbila (manželovi jsem pomáhala s výcvikem fouska) a zatoužila jsem mít svého vlastního psa, kterého bych také cvičila. Vždy jsem tíhla k nízkonohým psům, takže volba padla nejdříve na drsnosrstého jezevčíka.
Čas plynul, podmínky našeho života se trochu změnily, a na chalupu, kam jsme jezdívali jen občas, jsme se přestěhovali. Zpočátku jsme s manželem svorně tvrdili, že se nechceme věnovat chovu psů, ale jak se říká: „odříkaného největší krajíc“ ... V současné době se chovu věnujeme – manžel českým fouskům, a mou srdeční záležitostí se po drsnosrstých jezevčících a malých vendéeských hrubosrstých basetech stali bassethoundi, kteří mi učarovali svým impozantním vzhledem a naprosto úžasnou povahou.
Při výcviku používám pouze metody přesvědčovací, nikoli parforsní. Chyby a přestupky řeším zásadně domluvou.
základem je Poslušnost
Poslušnost jako disciplína se objevuje téměř na všech loveckých zkouškách a je naprostým základem výcviku jakéhokoliv psa. Při posuzování poslušnosti se hledí zejména na to, jak ochotně pes plní veškeré povely vůdce, a to v průběhu celých zkoušek. K základním cvikům poslušnosti patří přivolání, usednutí a ulehnutí.
Přivoláním začíná každý výcvik loveckého psa již v brzkém štěněčím věku. K nácviku přivolání přistoupíme, pokud již štěně reaguje na jméno. Je-li od nás vzdáleno několik metrů, zavoláme na něj jménem (nejlépe nejdříve na zahradě či na dvoře, kde jsme sami), čímž upoutáme jeho pozornost, velíme „sem“ nebo „ke mně“ a když si sedneme na bobek, štěně zpravidla vždy přiběhne. Důkladně ho pochválíme, polaskáme a dáme mu odměnu. Pak velíme třeba „volno“ nebo „běž“. Štěně musí vědět, že bez dalšího povelu nesmí dělat nic jiného, než co cvičitel přikázal. Přivolání opakujeme dost často, zejména když jdeme s psíkem na procházku a on se zajímá o své okolí, ale ne o to, že je volán. Pokud nereaguje, klidně se otočíme na opačnou stranu a odcházíme. V okamžiku, kdy to štěně zjistí, poběží za námi, protože je na nás závislé. Pokud zjistíme, že je za námi, otočíme se, přimáčkneme mu záď k zemi, aby si sedlo, neboť přivolání má končit vsedě, a klidně jej pochválíme. Časem již tuto donucovací metodu ani nebudeme muset používat. Snažíme se o to, aby štěně vždy přibíhalo bez zbytečných oklik přímo k nám, a nepřipustíme, aby nás přitom obíhalo. V okamžiku, kdy psík bezpečně reaguje na slovní povel, můžeme přidat hvizd na píšťalku či troubení na povelku z volského rohu. Pes si za čas tyto dva povely spojí a následně můžeme slovní povel nahradit pouze hvizdem na píšťalku nebo troubením na povelku. Zvukový povel na obě dvě pomůcky však musí být vždy stejný. Mám ty nejlepší zkušenosti s povelkou z rohu, baseti na její hlas reagují velice dobře. Je totiž slyšet na značnou vzdálenost.
Zároveň s přivoláním cvičíme i usednutí. Štěně by v té době mělo být přivyklé na obojek. Postupujeme tak, že jednou rukou přidržíme psa za obojek, druhou mu přitlačíme záď k zemi, aby zůstal ve správné poloze a nepovaloval se např. na boku, a současně dáme povel „sedni“. Tento povel později nahradíme krátkým syknutím a zdviženým ukazovákem. Dobře vycvičený pes by měl spolehlivě reagovat na některý z posledně zmíněných úsporných povelů.
Z usednutí můžeme plynule přejít k nácviku ulehnutí. Je na místě zmínit, že u malých plemen loveckých psů není třeba striktně vyžadovat ulehnutí (tzv. „daunování“), při kterém je pes pevně přitisknutý k zemi včetně hlavy položené na předních bězích, jak je to obvyklé u ohařů. Můžeme však zůstat u slovního povelu „daun“, který je důraznější než „lehni“ či „k zemi“. Sedícího psa přidržíme jednou rukou na zádi, druhou mu uchopíme a natáhneme přední běhy, čímž ho přinutíme ulehnout. Do správné polohy jej zpočátku upravíme a přidržíme druhou rukou v krajině kohoutku. Pokud pes vydrží ležet ve správné poloze bez našeho držení, odcházíme od něj stále na větší vzdálenost a také prodlužujeme dobu ulehnutí. Slovní povel můžeme postupně nahrazovat hvizdem na píšťalu nebo jen napnutou paží zvednutou před tělem.
Zastávám názor, že čím dříve se začne s výcvikem poslušnosti, tím dříve lze s psíkem začít s procházkami v honitbě, během nichž se mohou rozvíjet jeho lovecké vlohy a může se správně formovat i jeho tělesná konstituce.
BARVÁŘSKÉ ZKOUŠKY HONIČŮ (BzH)
Barvářské zkoušky honičů patří podle mého názoru k méně náročným zkouškám. Jsou určeny v prvé řadě honičům, ale často je absolvují i jezevčíci a někteří teriéři.
Na BzH se zkouší jak disciplíny výcvikové, tak takové, pro něž musí mít psík tzv. „dáno od pánaboha“. Předmětem BzH jsou disciplíny dosled černé a jelení zvěře po uměle založené šlapané nepobarvené stopě dlouhé 600 kroků se dvěma změnami směru, vyhledání a chování u střelené zvěře, odložení, vodění na řemeni nebo volně a poslušnost. U jednotlivých disciplín se pokusím popsat, jak má disciplína vypadat a jak na ni psa co nejlépe, nenásilně a co možná nejjednodušeji připravit. Doslovným popisem disciplín ze zkušebního řádu (ZŘ) se zabývat nebudu, neboť předpokládám, že každý vůdce ho před přihlášením svého svěřence na zkoušky řádně prostuduje.
Nepobarvená stopa
Nepobarvenou stopu zakládáme šlapáním nejlépe čerstvě uříznutými zadními běhy z divočáka nebo jelení zvěře, a to pomocí „trakaře“ nebo dřeváků. Pokud nemáme možnost použít tyto pomůcky, je možné připevnit uříznuté běhy k pevné tyči či holi a stopu značit v terénu vždy při chůzi vedle nohy nebo za sebou vmáčknutím spárků do povrchu půdy. Tento způsob můžeme přinejhorším nahradit táhnutím běhů nebo např. hlavy z divočáka za sebou jako vlečku. Přibližně po 400 krocích zastavíme a snažíme se na stopní dráze zintenzívnit pach zvěře. Toto místo (lože) označíme větším zálomkem. Od něj se vypouští pes, který je veden jako hlásič nebo oznamovač. Též začátek stopní dráhy (nástřel) viditelně označíme. Podle nových ZŘ jde pes, který je veden jako vodič, celou stopní dráhu na řemeni. Pes má na této stopě pracovat na plně rozvinutém barvářském řemeni dlouhém nejméně 5 m, upevněném na širším barvářském obojku s obrtlíkem. Pokud budete při nácviku tyto pomůcky pravidelně používat, pes již po krátké době pochopí, co bude po nasazení barvářského obojku následovat. Na začátku výcviku nasazujeme psa na poměrně čerstvou stopu a v prvopočátku nemusí být ani tak dlouhá. Při nasazení na nástřel necháme psa v klidu ověřit pach. Nechvátáme na něj, nikam ho netaháme a zbytečně jej nikam nenutíme. Když se pomalu začne rozcházet, velíme povel „stopa“. Při práci psa nezneklidňujeme zbytečným opakováním povelu, jen když na stopě zaváhá, tak mu jej velmi klidně a bez emocí zopakujeme. Čas od přípravy stopy po její vypracování postupně prodlužujeme, též prodlužujeme i délku stopy. Na zkouškách je stopa stará nejméně tři hodiny.
Pokud pes pracuje hned napoprvé na stopní dráze se zájmem a sleduje stopu nízkým nosem zalehlý v barvářském řemeni, není třeba stopu mnohokrát opakovat. Často se totiž stává, že po příliš častém opakování nácviku nepobarvené stopy to psa takřka „přestane bavit“ a ztratí o práci zájem. Jak se říká, méně někdy znamená více. Se psem, který je od prvopočátku prací nadšen a dělá ji s chutí, stačí vypracovat tři až čtyři stopy a může se vyrazit na zkoušky. Stopy necvičte moc často za sebou, ideálně tak po 10 až 14 dnech. Při práci na stopě psa nechte v klidu pracovat, neplýtvejte povely, snažte se navodit pohodovou a klidnou atmosféru. Po úspěšném dokončení dosledu psa vždy důkladně pochvalte, „pomazlete“ a odměňte pamlskem.
Vyhledání a chování u střelené zvěře
Tato disciplína se samostatně zkouší pouze u psa vedeného na řemeni jako vodič. Podstatou disciplíny je vyzkoušet, jak se pes chová u střelené zvěře (často se používá termín „u kusu“). Pes se vypouští v řidším porostu ze vzdálenosti asi 100 kroků od střelené zvěře. Má dojít ke zvěři a projevit nebojácnost a zájem o ni tím, že ji ověřuje, očichává, příp. zaštěkává a kouše. Nikdy však nesmí zvěř načínat, k čemuž zpravidla může dojít při „dobývání se“ do měkkých partií jejího těla.
Většina projevů a způsobů chování u kusu je psovi vrozená. Oznamovače či hlásiče lze samozřejmě též vycvičit, ale podle mé praxe posuzování psů na loveckých zkouškách se mi jeví přirozený způsob chování u kusu tím nejspolehlivějším. „Nadření“ hlásiči či oznamovači na zkouškách obyčejně selžou, o praxi ani nemluvě.
Osobně praktikuji zásadně dosled na řemeni, který je pro psa také celkem přirozeným, ale hlavně bezpečným při výkonu práva myslivosti. Na zkouškách leží na konci stopy kus o hmotnosti asi 50 kg, obvykle řádně odleželý z mrazáku. Jakou však máte záruku při skutečném dosledu, že postřelený kus, kterého dosledováváte, je již zhaslý? Kdo viděl, co dokáže postřelený divočák, jistě chápe, o čem píši. Pro mne je zdraví našich psů na prvním místě. S manželem jsme byli svědky toho, jak dvakrát zasažený divočák nabral statného německého krátkosrstého ohaře a vyhodil ho do výšky. Přitom mu dokázal přetrhnout dvouřadý kovový obojek. Následně se vrhnul na jednoho ze střelců, který od něj stál ve vzdálenosti asi 15 m, povalil ho a poranil na noze. Z této a dalších zkušeností pramení má opatrnost při dosledech, kterou doporučuji každému.
Odložení
Tato disciplína vyžaduje u psů zvlášť „závislých“ na svých pánech (což v případě basetů bývá pravidlem, a odložení se tím stává nejnáročnější disciplínou na výcvik) notnou dávku trpělivosti, klidu a pohody mezi vůdcem a psem. Nejlépe je začít cvičit odložení v prostředí psovi pokud možno co nejznámějším a nejmilejším, např. v obytné místnosti. Ne každý má však s ohledem na prostor tuto možnost, takže v úvahu připadá dvůr či zahrada, kde jste zpočátku se psem úplně sami. Nácvik probíhá následovně. Na určeném místě dáme psovi povel „sedni“ nebo „lehni“. Skvěle se mi osvědčilo toto místo nejprve upravit a označit „uhrábnutím“ nohou. Pes časem pochopí, co bude následovat, pomalu si i bez povelu začne na tomto místě „stlát“ a v klidu tam zůstane. Následuje povel „zůstaň“ nebo „místo“, poté popojdeme zprvu přibližně metr od psa a pokusíme se ho přimět k tomu, aby na určeném místě zůstal. Pokud se nám to podaří, vzápětí se k němu vrátíme, důkladně ho pochválíme a dáme mu i odměnu v podobě nějaké dobroty. Během dne zkusíme odložení několikrát zopakovat, ale příliš to nepřeháníme. Postupně se psovi stále více vzdalujeme. Pokud již spolehlivě zůstává na místě a neodchází za námi, začneme se mu schovávat tak, aby nás neviděl, ale abychom ho mohli zároveň sledovat. Čas odložení prodlužujeme postupně až na 10 minut, při nácviku klidně i o trochu déle. Jak praví přísloví: „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“.
Na BzH se zkouší odložení s výstřelem po dobu 10 minut. Výstřel následuje po pěti minutách odložení, pak pes zůstává na místě ještě dalších pět minut. Výstřel přidáme do nácviku až úplně nakonec, když jsme si jisti, že odložení je již pevné. Doporučuji před nácvikem odložení psa průběžně zvykat na výstřel, aby jím při odložení nebyl překvapen. Na těchto zkouškách je možno psa odkládat uvázaného na plně rozvinutém barvářském řemeni, nebo volně. Pokud je pes odložen volně, může mít na sobě barvářský obojek a volně položený barvářský řemen, příp. klobouk, batoh, kabát apod. Při nácviku by měl mít vůdce jasno v tom, jak bude psa odkládat, a hned v počátku začít výcvik příslušným způsobem. Buď se rozhodne, že ho bude uvazovat a také tak začne cvičit, nebo pes zůstane odložen volně, jak je popsáno výše. Zásada je nikdy psa z odložení nepřivolávat.
Vodění na řemeni
Tato disciplína je ryze výcviková. Někomu se může možná zdát i zbytečná, ale věřte, že v praxi při naháňkách, pokud se prodíráte třeba křovím či přelézáte nějakou strž se psem na řemeni, není zrovna příjemné, když jste jím vláčeni nebo s vámi různě cloumá. Vodění na řemeni patří také k základním cvikům poslušnosti.
Při předvedení této disciplíny musí být pes upoután buď na vypouštěcím vodítku, které má vůdce přehozené přes tělo a pravé rameno. Během zkoušky se vůdce nesmí rukou dotýkat vodítka či řemene a usměrňovat tak pohyb psa. Pes musí jít volně vedle levé nohy vůdce tak, aby ani nepředbíhal, ale ani nezaostával a nenapínal vodítko či řemen.
Výcvik začínáme poměrně v útlém věku. Nejdříve však musí být štěně zvyklé na obojek, následně na vodítko a pak můžeme teprve cvičit vodění. Psa upoutaného na vodítko posadíme vedle levé nohy, velíme rázně povel „k noze“ a pomalu se rozejdeme. S největší pravděpodobností se štěně bude zpočátku zmítat a určitě potáhne dopředu. To se pokoušíme odstranit trhnutím vodítkem zpět a opětovným důrazným povelem „k noze“. K odstranění tohoto zlozvyku můžeme použít třeba přimáčknutí psíka k zídce nebo plotu. Mně se osvědčil pružný proutek s bohatým olistěním na konci, kterým psovi jemně švihnu před čenichem. Většina psů poměrně rychle pochopí, co po nich vůdce požaduje. Poněkud problematičtější je situace, kdy se pes „loudá“ za vůdcem a např. se skloněnou hlavou ověřuje pachy. V tomto případě je nutné mu vštípit, že při chůzi na řemeni musí mít hlavu nahoře a sledovat vůdcův pohyb. Toho docílíme rychlou chůzí či během, kdy je pes nucen mít zvednutou hlavu. Pochopitelně je přitom žádoucí psa přiměřeně povzbuzovat. I v tomto případě platí obecná zásada, že se pes snadněji brzdí, než rozchází. Později tuto disciplínu stěžujeme voděním psa v terénu kolem různých překážek, stromů apod. Přitom by pes měl jít vždy těsně vedle levé nohy vůdce a neobcházet překážky (např. strom) z druhé strany, než vůdce. Pokud jsme si jisti, že pes chodí spolehlivě a klidně na vodítku, můžeme přikročit k nácviku vodění „na volno“.
Výcvik začínáme poměrně v útlém věku. Nejdříve však musí být štěně zvyklé na obojek, následně na vodítko a pak můžeme teprve cvičit vodění. Psa upoutaného na vodítko posadíme vedle levé nohy, velíme rázně povel „k noze“ a pomalu se rozejdeme. S největší pravděpodobností se štěně bude zpočátku zmítat a určitě potáhne dopředu. To se pokoušíme odstranit trhnutím vodítkem zpět a opětovným důrazným povelem „k noze“. K odstranění tohoto zlozvyku můžeme použít třeba přimáčknutí psíka k zídce nebo plotu. Mně se osvědčil pružný proutek s bohatým olistěním na konci, kterým psovi jemně švihnu před čenichem. Většina psů poměrně rychle pochopí, co po nich vůdce požaduje. Poněkud problematičtější je situace, kdy se pes „loudá“ za vůdcem a např. se skloněnou hlavou ověřuje pachy. V tomto případě je nutné mu vštípit, že při chůzi na řemeni musí mít hlavu nahoře a sledovat vůdcův pohyb. Toho docílíme rychlou chůzí či během, kdy je pes nucen mít zvednutou hlavu. Pochopitelně je přitom žádoucí psa přiměřeně povzbuzovat. I v tomto případě platí obecná zásada, že se pes snadněji brzdí, než rozchází. Později tuto disciplínu stěžujeme voděním psa v terénu kolem různých překážek, stromů apod. Přitom by pes měl jít vždy těsně vedle levé nohy vůdce a neobcházet překážky (např. strom) z druhé strany, než vůdce. Pokud jsme si jisti, že pes chodí spolehlivě a klidně na vodítku, můžeme přikročit k nácviku vodění „na volno“.
Dokončení v příštím čísle.
