od Bouňovské studánky

 

Kynolog František Houska ve své knize Lovečtí psi – jejich plemena, chov a výcvik (1944) popisuje vystavování takto: „Vystavování splývá u ohařů s hledáním v nerozlučný celek a jest základem klidu před zvěří. Hledání jest prostředkem a vystavování cílem ohařovy práce před ranou. Sebelepší hledání by bylo bezcenným, kdyby ohař nalezenou zvěř nevystavil a pána tak k ráně nepřivedl. Nutno tedy klásti velikou váhu na to, aby vystavování bylo pevné, čímž rozumíme, že ohař před nalezenou zvěří musí tak dlouho klidně setrvati, až pán se přiblíží, poručí zvěř vypíchnout nebo sám ji vypíchne anebo psa odvolá.“ Tuto definici považuji za naprosto srozumitelnou a domnívám se, že ani s odstupem téměř 70 let nelze význam vystavování lépe vystihnout.

V praxi tedy vystavování znamená, že pokud ohař při hledání v poli navětří drobnou zvěř, zůstane strnulý, nehybný, napnutý, jakoby „natažený“ od hlavy až k prutu, přičemž hlava a čenich směřují přímo ke zvěři. Na většině psů je patrná fascinace zachyceným pachem a napětí, které se projevuje až jemným chvěním psa. Z výše uvedeného a z popisu Františka Housky je zřejmé, že vystavování velmi úzce souvisí s hledáním. Vystavování je typická vrozená vlastnost ohaře, která se dědí, ale lze jej poměrně snadno naučit, stejně jako aport. Protože je však též známo, že „naučené se nedědí“, a jako chovatelé nemáme zájem, aby se „naučené vystavování“ u ohařů rozšiřovalo na úkor vystavování vrozeného, vystačíme si pouze s konstatováním, že ohaře je možné naučit vystavovat. Takový pes je však pro chov absolutně bezcenný a každý, kdo učí českého fouska či jiného ohaře vystavovat a pak se jej snaží prosadit do chovu, chovu jedině škodí. Problém „naučeného“ vystavování spočívá v tom, že při zkouškách a ověřování vloh, které se u ohařů provádějí, rozhodčí z projevu psa jednoznačně nerozpozná, jestli jde o vystavování vrozené nebo naučené.

Nezřídka se stává, že štěně nebo mladý ohař ve stáří okolo pěti měsíců při pochůzkách honitbou začne sám spontánně vystavovat. Psa v tom podporujeme a záměrně ho vodíme hledat do vzrůstajících zemědělských kultur a jiných krytin, kde může být drobná zvěř. Nepodaří-li se nám dostat se k „divoké“ drobné zvěři, což je poslední dobou v mnoha honitbách poměrně častý jev, musíme si vypomoci „náhražkami“. Sám jsem s úspěchem vyzkoušel japonské křepelky (jejich použití velmi dobře popisuje Prof. MUDr. Jan B. Martinek ve své knize Pointr) a „spící“ domácí holuby. Bažanti z umělého odchovu nejsou k tomuto účelu nejvhodnější, neboť pes po jejich vystavení má tendenci jinak „vonící“ a mnohdy z voliéry poraněnou bažantí zvěř aportovat. Vím, že někteří cvičitelé používají i atrapy „navoněné“ umělým koncentrátem pachu zvěře. Tuto metodu jsem nevyzkoušel, nikdy ji nepoužíval, a proto nemohu referovat o jejích výhodách či nevýhodách.

Když pes pevně vystaví koroptve, bažanta nebo zajíce, musí je vůdce „vyšlápnout“. Pernatá vzlétne, zajíc odbíhá stejně jako při lovu. Pes by měl zůstat naprosto klidný, příp. může daunovat. Za klidné chování by ho měl vůdce velice pochválit. Mladý ohař na počátku výcviku vyvstalou zvěř zpravidla prožene. U mladého psa by nám tento – do budoucna nežádoucí – projev neměl vadit, neboť ukazuje na jeho loveckou vášeň. Nehledě na to, že při zkouškách vloh se posuzuje disciplína „stopa živé zvěře“. U staršího psa není tento projev žádoucí, a abychom štvaní zajíců zamezili a docílili potřebného klidu před zvěří, pomůžeme si povelem „daun!“. Při počátečních fázích výcviku vystavování nedoporučuji používat střelbu. Klid po výstřelu je lépe cvičit při pochůzkách honitbou a zásadně s pomocníkem, který bude střílet nejprve zpovzdálí. Výstřel lze připojit až při opakovaném opravdu pevném vystavování, avšak teprve tehdy když vzlétne vypíchnutá zvěř.

Abychom vyvolali žádoucí reakci psa po zvednutí zvěře, tak ho po jeho návratu z pronásledování zajíce zavedeme proti větru k zaječímu loži a v okamžiku, kdy zjistíme, že lože navětřil, velmi důrazně zavelíme „daun!“.  Pokud ani opakované daunování ohaře u lože nepostačí ke zjednání nápravy, je třeba se psem zacházet jako s notorickým štváčem a podle toho přizpůsobit i výcvik klidu před zvěří.

Jak již bylo uvedeno, při správném vystavování se musí ohař zastavit, napnout se a ustrnout v pohybu. Hlava a nos psa musí vždy směřovat k ukryté zvěři. Vůdce k vystavujícímu psovi přistoupí a velmi potichu ho pochválí. Při tom je ale připraven psa „zadaunovat“, aby zvěř nezvedl a neprohnal. Zásada je přistupovat k vystavujícímu psovi vždy zezadu směrem k jeho hlavě. Nikdy se nesmíme přibližovat zboku nebo zepředu, zejména je-li předpoklad, že ohař vystavuje koroptve, které jsou obvykle v hejnku rozptýlené před ním. Příklad z praxe: Během letního Field Trials na Konopišti jsem posuzoval práci vynikajícího českého fouska, dnes chovného psa, který fantastickým způsobem po excelentním hledání pevně vystavil bažantí zvěř. Jeho mladý vůdce si to však nesprávně namířil zboku přímo před hlavu psa, čímž vypíchl bažantí slepici, kterou doslova nahnal psovi do mordy. Je celkem pochopitelné, že pes na zvěř letící blízko nad jeho hlavou vyskočil, pronásledoval ji a v soutěži neobstál.

Když mladý ohař vystavuje skřivany, je to obvykle důkaz jeho velice citlivého nosu. Skřivan se však u nás neloví, takže jeho vystavení vůdce netoleruje a psa napomene slovy „fuj!“ nebo „nesmíš!“. Pes příště skřivany buď vůbec vystavovat nebude, nebo je bude pouze značit. Na druhou stranu – při dnešních katastrofálních stavech drobné zvěře musíme být rádi i za vystavení skřivanů, neboť pes tak prokáže vlohy pro tuto disciplínu. Když ohař během hledání pevně vystaví dýchánek koroptví nebo právě opuštěné zaječí lože, je nutné odvést ho v klidu za obojek nebo na řemeni z tohoto místa a po chvíli ho proti větru na jiném místě znovu nechat hledat. Za vystavení zvěře je nutné psa velmi pochválit.

Pokud se opakovaně stane, že ohař vběhne mezi koroptve, aniž by je vystavil, sám vypíchne zajíce a prožene ho, aniž by předtím vystavoval nebo alespoň zvěř značil a postupoval za ní, je možné uvažovat o tom, že kromě nezkušenosti a neukázněnosti může mít špatný nos. Proto je nutné psa co nejčastěji obezřetně proti větru navádět do míst, o nichž bezpečně víme, že je tam drobná zvěř, a ověřovat, jak se pes bude chovat. I pro zkušeného cvičitele však zůstávají některé skutečnosti záhadou: Měl jsem fenu českého fouska, která bezvadně vystavovala bažanty i zajíce. Odnaučil jsem ji štvát zajíce, ale nikdy jsem ji nenaučil vystavovat koroptve. To nedokázala. Je zajímavé, že skřivany naprosto ignorovala.

POSTUPOVÁNÍ A USTALOVÁNÍ ZVĚŘE
Stane se, že ohař při hledání vystavuje, ale jen krátce a nepevně, a pak zpravidla plíživě ve strnulém napětí popochází ve směru své hlavy a nosu. Následně znovu ustrne a vystavuje, opět popojde a přejde do pevného vystavování. V takovém případě jde o typické postupování, přičemž pes udržuje nosem kontakt se zvěří, kterou vystavil na velkou vzdálenost, aby vůdci umožnil její ulovení. I postupování je spontání a jedná se rovněž o vrozenou vlastnost. Nelze zaměňovat postupování s vedením ku zvěři, které je typické spíše pro anglické ohaře.

V praxi se rovněž může přihodit, že při hledání před vystavujícím ohařem pozvolna odchází bažant nebo koroptve. Pokud pes před tím vystavovanou zvěř oběhne ze strany, předběhne ji a následně se postaví proti směru jejího předpokládaného úniku, jde o tzv. „ustalování zvěře“. Je to vlastnost, která se u ohaře obzvláště cení a její prokázání na zkouškách se zapisuje do průkazu původu.

Tak jako zkušební řád popisuje chyby při hledání, vyjmenovává je i při vystavování a postupování. Nevadí, pokud ohař při zkouškách vloh a podzimních zkouškách vystavuje dýchánky či stopy zvěře. Jestliže však vystaví třikrát na třech různých místech a ve třech různých směrech bez prokázání zvěře, obdrží z disciplíny vystavování známku „0“, neboť se má za to, že balamutí. Chybou je rovněž zapírání zvěře: když ohař zapírá zvěř opakovaně, je vyloučen z dalšího posuzování. Při postupování si ohař nesmí počínat příliš rychle, postupovat do těsné blízkosti zvěře až ji vyrazí a nesmí též jevit nezájem o postupování i po opakovaných povelech vůdce. Je nepřípustné, aby vůdce psa k postupování strkal či tahal. Postupování se nevyžaduje pouze v případě vystavování zvěře na velmi krátkou vzdálenost.