od Bouňovské studánky

Hledání je sice typicky vlohovou disciplínou, při níž se vedle vrozené chuti do práce projeví i kvalita nosu, ale při správném vedení lze naučit velmi dobrému hledání i ohaře loveckými vlohami pouze průměrně nadaného. Mé zkušenosti pramení převážně z výcviku českých fousků, ale metody výcviku ostatních ohařů se zpravidla neliší. Při hledání se však výrazně odlišuje způsob práce jednotlivých plemen ohařů. Jinak pracuje „král“ dalekého hledání pointr, jinak irský setr či anglický setr a naprosto odlišně gordonsetr. Kontinentální ohaři pracují při hledání podobně jako fousek. S ohledem na velikost a stavbu těla má jiný styl práce krátkosrstý ohař a jiný bretaňský ohař, ale oba pracují ve cvalu. Např. auvergneský ohař a italský spinone se však na rozdíl od nich při hledání pohybují v klusu.

Uznávaný kynolog František Houska k hledání uvedl: „Nic nesvědčí o fysické i lovecké zdatnosti psově tak neklamně, jako způsob jeho hledání v poli. A není pro mne také většího požitku, než pozorovati dobrého psa při jeho práci. Již ta okolnost, jak si zabere vítr, jak si zajde ke krytu, který má prohledati, a s jakou rychlostí to činí, resp. jak rychlost hledání přizpůsobuje poměrům, stačí úplně k posouzení jeho hodnoty, ale i jeho inteligence a chuti k práci. Hledání musí býti rychlé, soustavné a vytrvalé, má-li býti dobré. Ovšem nemožno po mladém psu žádati, aby si tak vedl hned při prvním vstupu do pole. On musí napřed poznati, o co se jedná, a musí cvikem získati potřebnou sílu a dovednost.“

Při výcviku je třeba mít na paměti, že český fousek je ohař kontinentálního typu, který by měl hledat prostorným a razantním cvalem. Vybraný prostor s krytinou musí prohledávat plánovitě, soustavně, důkladně, rychle a vytrvale příčným hledáním, vpravo i vlevo, přičemž jeho vzdálenost od vůdce by měla odpovídat dostřelu z brokovnice. Podle mých zkušeností je ideální rozsah hledání v rozmezí 50 až 75 m na obě strany, pochopitelně s přihlédnutím ke konfiguraci terénu, neboť pes by měl být v neustálém vizuálním kontaktu s vůdcem. Ze způsobu, jakým český fousek prohledává terén, musí být jasně patrné, že je vášnivý lovec s vrozenou touhou zvěř vyhledat, reagující na každý pach zvěře a snažící se ji co nejrychleji nalézt. Při hledání by měl fousek nést hlavu mírně nad úrovní hřbetu (tzv. „vysoký nos“), přičemž nos musí výborně pracovat s větrem. Fousek má při hledání proti větru zvěř navětřit, pevně vystavit a umožnit její ulovení. Vzdálenost, na kterou zvěř zavětří, závisí zejména na kvalitě nosu, síle větru, vlhkosti vzduchu a mnoha dalších faktorech. Odchází-li vystavená zvěř, může s ní nosem udržovat kontakt a postupovat za ní, což je však něco jiného než vedení vůdce k vystavované zvěři, které je velmi typické pro anglické ohaře.  

Takto provedená práce při hledání je ideál, k němuž by se fousci měli propracovat nebo alespoň co nejvíce přiblížit. Je zřejmé, že rychlost hledání souvisí s kvalitou nosu a vrozenou chutí do práce. Vytrvalost rovněž souvisí s chutí do práce, ale je navíc podmíněna dobrou fyzickou kondicí psa. Je neobyčejně těžké, ne-li nemožné, přimět psa, který nemá vrozenou chuť do práce, aby rychle a vytrvale hledal. Při výcviku může vůdce nejvíce ovlivnit systém hledání.

 

S nácvikem hledání lze začít již od útlého mládí ohaře při pochůzkách honitbou, na nichž v psíkovi podporujeme jeho vrozené lovecké vlohy a rozvíjíme je. Máme-li k tomu příležitost, je vhodné zjara vyhledávat v osení párující se koroptve. Výhoda koroptví spočívá v tom, že když se hejnko zvedne, nepopolétne nedaleko – jen do dalšího lánu pole. Vůdce to vidí, vydá se tam se psem znovu hledat a psa nechá zvěř vystavit. Při zkouškách vloh jsme dokázali na jednom páru koroptví přezkoušet pět ohařů.

Při výcviku méně chápavých a vlohově slaběji nadaných ohařů se mi osvědčilo vyrazit do pole se dvěma pomocníky. Jako vůdce psa jdu uprostřed, zatímco po krajích postupují pomocníci. Psa vyšlu k jednomu pomocníkovi, který ho krátce na to láká k sobě. Pes to bere jako hru a běží k pomocníkovi. Od tohoto pomocníka jej volám (nikoli přivolávám) jak já, tak pomocník na druhé straně, k němuž psa okamžitě posílám i s patřičným výše popsaným vykročením. Během několika minut začne pes mezi pomocníky pobíhat a celkem systematicky prohledávat pole. „Pobíhání“ za této situace však považuje pouze za zajímavou hru. Proto je bezpodmínečně nutné, aby po několika minutách tohoto tréninku narazil na zvěř. Pokud není k dispozici zvěř divoká, je nutné opatřit si zvěř odchovanou, příp. křepelky apod. Postup není třeba mnohokrát opakovat. Důležité je, aby se pomocníci od sebe postupně vzdalovali na přijatelnou vzdálenost hledání. Spojnice mezi nimi a vůdcem by měla tvořit otevřené písmeno „V“ s tím, že později začnou oba zaostávat a se psem pokračuje v hledání pouze vůdce.

V literatuře popisované používání dlouhé šňůry jsem při výcviku hledání s českými fousky nikdy nepraktikoval. Ač jsem názoru, že rychlost a vytrvalost nelze psa naučit, ty mu musí být dány jeho přirozeným naturelem vrozenými vlohami (obecně platí zásada, že je daleko snazší psa brzdit než rozbíhat), je dobré tyto vlastnosti občas rozvíjet. K tomu jsem dříve využíval jízdní kolo. Postupem času jsem se přeorientoval na pohodlnější a fyzicky méně náročné dopravní prostředky: když doplňuji zásoby krmiva v krmelcích, mezi nimiž přejíždím automobilem, občas se nechávám „doprovázet“ svými fenkami českého fouska. Vozidlo ochotně následují a považují to za zábavu. Tímto způsobem však v psovi chuť do práce nepodpoříte, má jen radost z pohybu a získá větší vytrvalost (rychlost jízdy je však nutné přizpůsobit rychlosti pohybu psa).

 

Ve zkušebním řádu (ZŘ) pro zkoušky ohařů je hledání rozděleno na tři samostatné disciplíny, a to na systém, rychlost a vytrvalost. Každá z nich se hodnotí samostatně, přičemž nejvyšší koeficient má systém (4), následuje vytrvalost (3) a poté rychlost (2). Na zkouškách vloh ohařů se navíc posuzuje i vrozená chuť k práci a zájem o stopu živé zvěře. Na všech ostatních zkouškách z výkonu, včetně jmenovaných zkoušek vloh, se posuzuje nos ohaře. Požadavky na jednotlivé disciplíny hledání jsou velmi podrobně popsány ve ZŘ. Nechybí v nich rovněž přesná definice chyb ohaře při hledání. Patří k nim např.nesystematické hledání, obíhání vůdce, hledání v blízkosti vůdce, hledání zrakem, daleké hledání před vůdcem, vzdalování se z vlivu vůdce, opakované otáčky po větru, pomalý pohyb (přecházení do klusu) nebo naopak překotné hledání, nerovnoměrné rozložení sil a z toho plynoucí umdlévání ohaře a ztráta zájmu vyhledat zvěř.Uvedené chyby ovlivní výslednou známku z příslušné disciplíny.

 

Vedle „našich“ ZŘ pro zkoušky ohařů existují ještě ZŘ FCI pro speciální zkoušky a soutěže ohařů, např. pro Field Trials a Grande Quete (zkoušky dalekého hledání) britských stavěcích psů, pro Mistrovství světa sv. Huberta v lovu s ohaři a španěly, pro mezinárodní Field Trials a mezinárodní zkoušky kontinentálních stavěcích psů a další. Tyto ZŘ mají svá specifika, např. požadují velmi daleké hledání nebo při Jarním Field Trialu naprostou ignoranci srstnaté zvěře. Mezinárodní kynologické akce, které se těmito předpisy řídí, mají spíše charakter soutěže a jsou velmi vzdálené myslivecké praxi.

Jeden příklad za všechny. Měl jsem možnost posuzovat práci krátkosrstého ohaře na soutěži Field Trials. Ohař v rychlém tempu prohledával porost ozimé pšenice vysoké asi 20 cm. Tři metry před ním se náhle zvedl zajíc a vzdaloval se. Ohař zajíce zaregistroval a pohledem ho sledoval, aniž zvolnil tempo nebo změnil směr hledání. Dvakrát po sobě pak bez jakéhokoliv zvolnění tempa překřížil teplou stopu zajíce. Asi pět minut po této události na vzdálenost nejméně 10 m pevně vystavil párek koroptví, vyčkal do příchovu vůdce a po vzlétnutí zvěře i po výstřelu zůstal naprosto klidný. Nedovedu si představit, jak bych kolegům myslivcům na honu vysvětloval, že pes nevystavil zajíce, když měl dobrý vítr a vystavit ho mohl. Field Trials je zcela jiná soutěž a ohař beze zbytku splnil její pravidla.

Závěrem bych rád poznamenal, že ne všechny metody nácviku hledání, obecně doporučované pro ohaře, se hodí pro české fousky. Rozdíl mezi hledáním českého fouska a pointra snad pozná každý kynolog a dělat z fouska či jiného kontinentálního ohaře pointra rozhodně není záměr. Doufám, že většina vůdců z výše uvedeného textu pochopí, jak má správné hledání ohaře vypadat a jak je možné ho nacvičit. Bohužel to, co je na zkouškách ohařů občas k vidění, nemá se hledáním pranic společného.