Výcvik ohaře pro praxi - poslušnost
28. 3. 2012
Výcvik ohaře pro praxi (I.)
Poslušnost
Mgr. Jaroslav Rataj
Lovecké kynologii se aktivně věnuji od r. 1993, kdy jsem si pořídil prvního českého fouska jménem Viki z Votického vrchu. Od té doby jsem vycvičil nebo pomohl vycvičit řadu loveckých psů různých plemen, převážně však českých fousků, s nimiž je můj život pevně spojen již téměř 20 let. Jako rozhodčí z výkonu se při posuzování práce psů na zkouškách často setkávám s tím, že mnozí – zejména mladí – vůdci nevědí, jak má vypadat plnění některých disciplín. Proto jsem se rozhodl připravit malý seriál o výcviku ohaře. Instrukce v něm obsažené by měly pomoci začínajícím kynologům v přípravě ohaře nejen na zkoušky lovecké upotřebitelnosti, ale i pro lov.
Uvedený nedostatek mladých vůdců může být způsoben i tím, že starší odborná literatura o výcviku loveckých psů je rozebrána a k dostání není ani souborné vydání zkušebních řádů Pes a lov z r. 2008 (v prodeji jsou pouze „kapesní vydání“ zkušebních řádů pro jednotlivé skupiny plemen). Stejně jako pro mnoho mých vrstevníků byla i pro mě v kynologických začátcích nepostradatelná kniha Josefa Kvíze Výchova a výcvik ohaře z r. 1981. Teprve později se mi dostala do rukou ještě starší literatura, z níž čerpám dosud. Cenné informace a poznatky jsem získal také z knihy Jana B. Martinka Pointer (1984, druhé vydání 2006). Starší literatura má však pro uplatnění v současnosti bohužel jeden zásadní nedostatek: nepočítá s dnešními tragickými stavy drobné zvěře. Za časů pánů Knolla, Housky a Báči, autorů kvalitních knih o výcviku psů, nebylo nic neobvyklého, když pes během odpolední procházky honitbou několikrát vystavil koroptve, zajíce či bažanty. Dnešní cvičitelé si o těchto podmínkách mohou nechat jen zdát – dozvědí se o nich pouze z vyprávění pamětníků. Existují různé způsoby, jak nedostatek drobné zvěře alespoň částečně nahradit, ale pro praxi je kontakt psa se zvěří z volnosti nezastupitelný.
PRÁCE PSA S RADOSTÍ
Způsob výcviku ohaře, který se v seriálu pokusím popsat, je založen na rozvíjení loveckých vloh psa tak, aby pracoval pro svého pána s chutí a radostí a zároveň, aby přesně a důsledně plnil požadované úkoly. Velký důraz kladu na „radostnou práci psa“; mnozí kolegové mi vytýkají, že psa až příliš „přemlouvám“. Metody výcviku, které používám, jsem si ověřil na „tvrdších“ i „měkčích“ psech a fenách českého fouska a podle mého názoru jsou použitelné pro výcvik většiny plemen kontinentálních nebo anglických ohařů. Jen je potřeba patřičně je uzpůsobit individuální povaze ohaře a pracovnímu standardu plemene.
Někdo může upřednostňovat důraznější výcvikové metody, založené na přísnějším přístupu ke psovi. Nikdy netvrdím, že to jsou metody špatné a neúspěšné, ale dosud jsem je nemusel při výcviku použít. Připouštím však, že např. při nácviku povelu „daun!“ nebo při aportu určitý stupeň mírného donucení také používám. Jsem však hrdý, že jsem při výcviku dosud nepoužil „elektrický obojek“. Zastávám názor, že je to poslední pomůcka k výcviku a s jeho rozšířeným využíváním zejména nezkušenými vůdci zásadně nesouhlasím. Měl by jej používat pouze zkušený cvičitel, a to jedině tehdy, když všechny ostatní způsoby nápravy ohaře selhaly. Na zkouškách se dobře pozná, který pes je „přibrzděn elektrikou“. Navíc pes velmi rychle zjistí, kdy na krku „elektriku“ nemá a obyčejně se vrací ke starým nectnostem.
Dala by se vyjmenovat plemena ohařů, o nichž se traduje, že dokonce vyžadují „tvrdší ruku“. Ale i mezi zástupci těchto plemen se najdou jedinci, kteří tvrdší výcvik nesnesou. Právě to je na kynologii krásné: když už si myslíte, že znáte skoro vše, při výcviku dalšího psa zjistíte, že nevíte vůbec nic a musíte znovu vymýšlet nové přístupy a účinnější postupy, které vás a vašeho psa dovedou k cíli.
Kdo se na výcvik ohaře necítí, může se obrátit na zkušeného cvičitele, který mu za poplatek psa na zkoušky připraví. Mé rady a návody by však měly dovést k samostatnému výcviku ohaře i cvičitele začátečníka. Ostatně neznám lepší pocit, než ten, že jsme – já a můj pes – výcvik úspěšně zvládli …
POSLUŠNOST
I když poslušnost není mezi disciplínami lovecké upotřebitelnosti ve zkušebních řádech uvedena, dovolím si seriál zahájit právě základy poslušnosti. Není totiž nic horšího než nevychovaný a neposlušný ohař.
V lovecké kynologii je poslušnost provázaným komplexem disciplín a cviků, jimiž vůdce ovládá svého psa a vynucuje si plnění dalších úkolů. Poslušnost není limitní disciplínou na žádném typu zkoušek, ale domnívám se, že to není vada. Zvládá-li pes např. přinášení, je nepochybné, že „poslušnostním“ výcvikem již prošel.
Velmi výstižně definoval poslušnost nestor lovecké kynologie František Houska: „Výcvikem musí býti dosaženo, aby pes na každou vzdálenost a za všech okolností zůstal v naší ruce a řídil se našimi rozkazy a pokyny tak, že jeho výkon konečně nenese ani stopy donucení, jehož bylo v průběhu cvičení používáno. Pozorovateli se zdá, že pes jedná z vlastní vůle a rozvahy. Jeho pán však dobře ví, jak dlouhá byla cesta, která je dovedla k tomuto souladu!“
Za základní cviky poslušnosti považuji přivolání, usednutí, ulehnutí, vodění na řemeni, odložení a vykázání na určité místo. S výjimkou zvykání si na místo, které lze cvičit již při výchově štěněte nebo jej není třeba cvičit vůbec, protože se nikde nezkouší, postupuji s cviky poslušnosti v následujícím pořadí.
ZVYKÁNÍ NA MÍSTO
Slovní povel: „lehni na místo!“, později pouze „místo!“ nebo „do boudy!“, příp. jiný povel.
Zvykání psa na místo je svým způsobem typ odložení, při němž psa vykážeme na jemu vyhrazené místo v bytě nebo v kotci. Cvičit lze již doma se štěnětem. Když jsem byl na kontrole vrhu u jednoho chovatele českých fousků, zaujalo mě, že na povel „do boudy“ reagovala pětitýdenní štěňata – „naskákala“ jako blechy společně s fenou do boudy. Poté co, jsem si od chovatele jedno štěně přivezl, zachoval jsem povel a vždy, když jsem fenku vedl do kotce, velel jsem důrazně „do boudy!“. Reagovala neomylně a kdykoli později jsem povel použil, bez rozpaků ho ihned uposlechla. Obdobně cvičím zvykání na místo i v bytě, kam své psy beru. Na vykázaném místě mají položený starý kabát. S nácvikem začínám tak, že se psem odejdu na určené místo v bytě, zavelím „lehni, místo!“ a bez hrubého násilí psa položím vedle sebe na kabát a hladím ho. Obvykle již druhý či třetí den se pes odebere na povel na určené místo a čeká na laskání, kterého mu sice dopřeji, ale pouze na chvíli. Pak poodejdu tak, abych ho měl stále na očích. Když se začne zvedat, důrazně ho okřiknu „fuj!“ Protože z předchozí výchovy již zná, že povel „fuj!“ znamená, že něco nesmí, zpravidla zůstane ležet. Opět k němu přisednu a chvíli ho hladím. Pak psa klidně nechám chvíli volně se pohybovat po bytě. Podle času ho za chvíli znovu odložím na místo nebo odvedu do kotce. Pobyt štěněte nebo mladého psa alespoň na chvíli v bytě je neocenitelný pro správnou socializaci a také pro upevnění dobrého vztahu mezi majitelem a psem.
PŘIVOLÁNÍ
Slovní povel: „sem!“ nebo „ke mně!“, zvukový povel dva krátké ostré hvizdy na píšťalku. Vizuální povel: připažení pravé ruky k tělu (nepleskám hlasitě rukou o stehno, jde jen o vizuální povel).
Přivolání je velmi důležitý povel k ovládání psa na dálku v honitbě. Na povel musí pes kdykoli a odkudkoli přiběhnout a usednout vedle vůdcovy levé nohy. S nácvikem lze začít bezprostředně po přivezení psíka od chovatele. U štěněte doporučuji pustit se do výcviku již ve dvou měsících poté, co máme jistotu, že si zvyklo na své jméno. S výcvikem začínám nejprve na oploceném dvoře. Osvědčilo se mi nejprve na štěně zavolat jeho jménem. Teprve, když vidím, že na jméno reaguje, zavelím „ke mně“ a bezprostředně poté usednu do dřepu. Přivolání se dobře nacvičuje v době, kdy má psík dostat pravidelné krmení. Povel si tak spojí s něčím příjemným. Později je nutné vždy po přivolání psíka odměnit. Vždy, když k nám štěně přiběhne, pomůžeme mu, aby si sedlo, a to tak, že jednou rukou ho držíme za předhrudí a druhou rukou ho tlakem na záď přimějeme k usednutí. Po správně vykonaném cviku ho pochválíme a odměníme. Psík velmi rychle pochopí, co po něm požadujeme a za odměnu obvykle udělá cokoli. Později doporučuji při tom, když tlačíme psíkovi na bedra a nutíme jej dosednout, vztyčit ukazovák a doplnit povel „sedni!“.
Poněkud problematický může být nácvik přivolání v honitbě, kde psíka zajímá mnoho jiných věcí. Ze začátku doporučuji použít dlouhý lehký, ale pevný provázek nebo barvářský řemen a po povelu přivolání psa lehce přitáhnout. Při nácviku přivolání se mi u mladého psa osvědčil následující postup: vydám povel, otočím se a namířím si to opačným směrem, než se pohybuje pes. Ještě účinnější bývá, když se při vzdalování přikrčím. Postava tak vypadá menší a pes nabývá dojmu, že se jeho pán vzdálil až příliš a hbitě za ním pospíchá. Při tom je nutné koutkem oka sledovat reakci psa, a když k vůdci dobíhá, je třeba se náhle otočit, přimáčknout mu záď do sedu a poté ho pochválit, polaskat a odměnit.
Když pes již bezpečně reaguje na slovní přivolání, začneme přidávat připažení a při přivolání použijeme oba povely současně. Jakmile spolehlivě přibíhá na každé zavolání, nahradíme slovní povel dvojím krátkým ostrým hvizdem na píšťalku a opět používáme zvukový a vizuální povel současně. Postupně podle duševního vývoje psa střídáme zvukové a vizuální povely, aby nám pes reagoval na více povelů, tedy jak na píšťalku, tak na slovní zavolání nebo pouze na přivolání nějakým vizuálním povelem, což se nám bude v budoucnu hodit při šoulačce.
VODĚNÍ NA ŘEMENI
Slovní povel: „k noze!“.
Předpokládá se, že na obojek a vodítko je psík již zvyklý z předcházející výchovy. O to je výcvik snazší. Přivolaného psa, který si před námi sedl, připneme na vodítko a s povelem „k noze“ se s ním rozejdeme libovolným směrem. Není-li pes na vodítko zvyklý, zpravidla má tendenci předbíhat vůdce, což je nežádoucí. Správně by se měl při volné chůzi pohybovat těsně u vůdcovy levé nohy s hlavou v úrovni jeho kolene. Odtahování psa od vůdce do strany lze zabránit tak, že s ním záměrně chodíme podél zdi nebo plotu, čímž dosáhneme těsné chůze u nohy. Pokud chce pes předbíhat, lehce mu na okamžik kolenem přimáčkneme hlavu ke zdi nebo plotu. Při nácviku vodění na řemeni se mi osvědčil pružný, na konci bohatě olistěný lískový prut. Když pes předbíhá, zavelím rázněji „k noze!“, zašustím psovi prutem před hlavou a zároveň ho vodítkem přitáhnu zpět do požadované polohy. K připomenutí správné polohy pak obvykle stačí, když zopakuji zašustění prutem před hlavou. Pes často reaguje již na přidržení olistěného prutu před hlavou. Jakmile se vrátí do správné polohy u nohy, prut odložím. Při správné chůzi na řemeni nezapomínáme psa přiměřeně slovně chválit.
Když pes chodí spolehlivě na řemeni ve volném terénu, lze přejít s nácvikem do lesa mezi stromy. Záměrně vyvoláváme situace, kdy jdeme přímo proti stromu a těsně před ním uhneme vpravo tak, aby mezi vůdcem a stromem vznikla mezera pouze pro psa. Při několika prvních pokusech pes obvykle obchází strom z druhé strany, než je potřeba, takže ho tahem za vodítko upravíme do správného směru. Při trpělivém nácviku vodění na řemeni mezi stromy se pes záhy naučí velmi dobře reagovat na drobné změny směru pohybu.
Chodí-li pes na řemeni již naprosto spolehlivě těsně u naší levé nohy a nepředbíhá, můžeme přejít k nácviku vodění „na volno“. Je to jeden z nejjednodušších cviků. Při běžné chůzi na řemeni pokud možno nepozorovaně uvolníme řemen z obojku. Mnohdy to pes ani nezaznamená a pokračuje v chůzi naučeným způsobem při naší levé noze. Pokud se vzdálí nebo předbíhá, velíme „k noze“, příp. si vypomůžeme opět prutem nebo psa nakrátko upoutáme na vodítko.
USEDNUTÍ
Slovní povel: „sedni!“, příp. ostré syknutí „ssst!“
Vizuální povel: vztyčený ukazováček pravé ruky.
Opět jde o jeden z méně náročných cviků. Přistoupíme k němu již při počáteční výchově štěněte anebo při nácviku přivolání. Chodí-li pes spolehlivě na vodítku bez použití prutu nebo dalších povelů, začneme nacvičovat usednutí. Jdeme se psem na vodítku, zastavíme se a velíme „sedni!“. Současně jednou rukou táhneme vodítko směrem nahoru a druhou rukou tlačíme na bedra psa, aby si sedl. Tento jednoduchý cvik se často podaří zvládnout během jedné vycházky. Upozorňuji však na jedno úskalí: pes se velmi rychle naučí sednout si vždy, když se s ním zastavíme, což není ve všech případech žádoucí. Jsou s tím problémy např. na výstavách, kde je naopak potřeba, aby pes při zastavení zůstal stát ve volném postoji. To se však dá nacvičit při speciální přípravě na výstavu.
ULEHNUTÍ
Slovní povel: „lehni!“
Také tento cvik, který předchází výcviku odložení, považuji za jednodušší. Výhodou je, že pes již zvládnul vykázání na místo v bytě, takže ví, co znamená ulehnutí. Přesto doporučuji ulehnutí mimo byt nacvičovat tehdy, když je pes poněkud unaven. Pes ulehnutí přivítá a nácvik jde mnohem snáze.
Z hlediska výcviku je vyšší formou ulehnutícvik „daun!“ nebo „k zemi!“. Název cviku je odvozen z anglického výrazu „down“, který znamená dolů, nebo lehni. Cvik doprovází velmi důrazný slovní povel „daun!“, vztyčená natažená paže a dlouhý hvizd na píšťalu s klesajícím tónem. Tento cvik považuji za vůbec nejdůležitější ze všech. Je to jednoznačně trestný povel, proto při nácviku používám donucení. K nácviku přistupuji až tehdy, když pes spolehlivě chodí na vodítku. Je vhodné začínat cvičení doma v místnosti, kde se pes cítí dobře, vždy zásadně na vodítku. Slovní povel „daun!“ musí znít daleko rozhodněji a důrazněji než ostatní povely.
„Daunování“ začínám cvičit následovně: psa posadím, zavelím „daun!“, jednou rukou uchopím oba jeho přední běhy a natáhnu je dopředu, čímž přinutím psa ulehnout. Pak upravím hlavu psa tak, aby byla položená na natažených předních bězích, a rukou ji v této poloze přidržím. Při plnění povelu „daun!“ pes zásadně nesmí mít vztyčenou hlavu. Druhou rukou přidržuji psa v oblasti kohoutku, čímž mu bráním vstát. Výsledek by měl vypadat tak, že pes na povel „daun!“ jako zasažený bleskem okamžitě ulehne a v požadované poloze vydrží do doby, než mu vůdce vydá další povel. Při nácviku nedoporučuji psovi tolerovat povalování na boku a zvedání hlavy. Po několikerém opakování cviku se pes do polohy „daun“ začne spíše neochotně skládat sám, avšak může se při tom snažit přecházet do volnější polohy „lehni“, již zná a která mu není zdaleka tak nepříjemná. V tomto případě je velmi důležité psa vždy rezolutně upravit do správné polohy.
Když již pes pochopil význam povelu „daun!“, začneme pracovat na rychlosti a preciznosti jeho provedení a také na výdrži v popsané poloze. Dodržujeme při tom dvě zásady: 1. při daunování psa nikdy nechválíme a neodměňujeme, 2. dbáme na důraz povelu. Nácvik povelu „daun“ můžeme urychlit tak, že vodítko, na kterém je pes upoután, držíme v ruce, ale přišlápneme ho nohou. Poté co zavelíme „daun!“, prudce zatáhneme za vodítko, čímž ihned přinutíme psa ulehnout. Vždy záleží na povaze psa, u některých lze tuto část nácviku přeskočit a rovnou přejít na nácvikem venku, ale stále pouze na vodítku.
Psa, který se po povelu „daun!“ skládá neochotně, vezmeme na vodítko a jdeme s ním vedle nohy. Náhle zavelíme „daun!“, prutem za svými zády švihneme psa přes hřbet a zároveň ho přimáčkneme k zemi. Pes je překvapen a zpravidla cvik rychle vykoná. Za důrazného opakování povelu „daun!“ (již bez švihnutí prutem) ho srovnáme do správné polohy. Po chvíli zavelíme „sedni!“ a teprve po usednutí psa pochválíme, odměníme a pokračujeme v chůzi na vodítku. Během jedné procházky procvičujeme daunování maximálně pětkrát, častěji rozhodně ne. Poté, co nácvik daunování ukončíme, přejdeme k opakování psovi příjemnějších cviků.
Pokud pes začne na slovní povel spolehlivě daunovat, přestaneme používat prut a přidáme povel svižně nataženou vztyčenou paží. Pes se obvykle lekne a bude daunovat, neboť očekává švihnutí prutem. Pokud již pes spolehlivě daunuje na slovní povel spojený se vztyčenou paží, můžeme místo slovního povelu použít dlouhý ostrý hvizd na píšťalu. Teprve když pes spolehlivě daunuje na vodítku a později i na dlouhém provazu, můžeme začít s nácvikem bez uvázání. K tomu však budeme potřebovat znovu prut a zdatného pomocníka. Nejprve cvik začneme procvičovat tehdy, když je pes v naší blízkosti. To bude bez pochyby daunovat stejně dobře, jako kdyby byl na vodítku. Pak ho zadaunujeme ve chvíli, kdy se bude pohybovat poblíž pomocníka. Když neuposlechne, pomocník ho švihne prutem. Je důležité psa vždy upravit do správné polohy, aby si nezvykl „švindlovat“.
Tento cvik je nesmírně důležitý k pozdějšímu nácviku klidu před zvěří. Pro klid po výstřelu jej zásadně nepoužívám, byť to starší literatura doporučuje. Domnívám se, že po výstřelu tak lze úspěšně maskovat bázlivost psa. Z vlastní zkušenosti vím, že mnoho vůdců tento cvik podceňuje s odůvodněním, že u nich v honitbě je tak málo zvěře, že ohař téměř nemá co honit. Nemusí to však být vždy zvěř, co ohař prohání. Jednou přišel můj pes v honitbě na pytlačící kočku a pronásledoval ji k málo frekventované silnici. Co čert nechtěl, po silnici zrovna projíždělo auto. Zařval jsem „daun!“ a ze všech sil zapískal na píšťalu. Před příkopem podél silnice pes na poslední chvíli zadaunoval a po projetí vozidla mi kočku sraženou autem přinesl a vzorně předal. Stoprocentně zvládnutým cvikem „daun“ si zachránil život. Proto považuji cvik „daun“ za veledůležitý nejen pro lov, ale také např. pro pohyb vůdce s ohařem v rušných městských aglomeracích.
ODLOŽENÍ
Slovní povel: „zůstaň!“
Rozlišuji dva způsoby odložení psa: prvním je vykázání na určité místo (bouda, místo v bytě, kabát v hostinci pod stolem, kam odkládám psa po honu apod.), druhým je odložení psa v honitbě na místo, odkud si ho později (po obeznání zvěře, prohlídce nástřelu apod.) vyzvednu.
Pro odložení v honitbě platí zásada psa nikdy nepřivolávat. Pokud pes spolehlivě zvládá ulehnutí, nacvičuji odložení následovně: Jdu se psem „na volno“ vedle nohy a zavelím „lehni“. Po ulehnutí psa velím „zůstaň“ a několik kroků se od něho vzdálím. Pes má ze začátku možnost mě sledovat, takže je při odložení klidný. Když se k němu vrátím, zůstanu u něho chvíli stát a teprve pak ho začnu chválit a velím mu „sedni“. Pokud již v první fázi výcviku pes reaguje správně a zůstane na místě, zaslouží si odměnu. Obvykle se stane, že se pes zvedne z místa odložení a hledá vůdce. Tehdy je nutné psa odvést zpět na místo odložení, které je dobré si označit, znovu psa odložit a vzdálit se třeba jen na poloviční vzdálenost. Před tím ještě můžeme u psa krátce postát, aby se uklidnil. Když pes vydrží být v klidu odložený, pochválíme ho, odměníme a necháme ho proběhnout. Pokud by pes i po několika nácvicích nezůstal na místě odložení, lze si v momentě, kdy se zvedá, vypomoci povelem „daun“, případně povelem k plazení, které je pro psa obzvláště nepříjemné.
Když pes bez problémů vyčká našeho příchodu, přistoupíme k postupnému ukrývání se tak, aby nás pes neviděl, ale abychom ho stále měli na očích a mohli reagovat na případné jeho pochybení.
Nikdy neodkládám psa daunováním, je to pro něj nepříjemná poloha, a nikdy psa z odložení nepřivolávám. Stalo se mi, že jsem v lese odložil psa a šel jsem se mu schovat. Přitom jsem málem zakopl o pravý smrkový hřib. Nebyl tam osamocený. Klobouk jsem měl už plný, musel jsem sundat i bundokošili. Teprve když mě přešla houbařská horečka, uvědomil jsem si, že mám nedaleko odloženého psa … Vydržel vzorně odložený skoro hodinu.
Odložení lze později využít např. při nácviku dohledávky zvěře (psa odložím, poodejdu od něj a do krytiny odhodím zvěř; pro psa se pak vrátím a vypustím ho k dohledávce), dále je nutností při nácviku šoulačky.
Pokračování v příštím čísle (hledání).
Foto archiv autora
