Kdo si počká, ten se dočká
Asi každý chovatel loveckých psů během své chovatelské éry získá spoustu zkušeností a dozví se mnoho informací, které se týkají jak exteriéru, ale především práce a povahy svého vyvoleného plemene. Bývá také celkem přirozené, že tomu svému favoritovi bytostně propadne zcela beze zbytku tak jako já, elévka v chovu anglického aristokrata, basset hounda. Má první fena se mi po stránce exteriérové, ale především pracovní, vskutku povedla. Na zkouškách, kterých jsem se s ní zúčastnila, ať už to byly barvářské zkoušky, barvářské zkoušky honičů či zkoušky honičů, vždy uspěla v první ceně, odnesla si i nějakého toho CACTa, ba dokonce i „diviačara“, což je u bassetů titul ne zcela obvyklý. Vždy prokázala opravdu velmi dobré lovecké nadání, které se pak nezapřelo ani při praktickém lovu a naháňkách. Je to skvělá pomocnice, a tak jsem samozřejmě toužila po fenečce, kterou jsem si nechala z prvního podařeného vrhu. Dvakrát nezabřezla, povedlo se až na třetí pokus. Byla jen dvě štěňátka, pejsek a fenečka. Jelikož psí holčička byla tak říkajíc vymodlená, pojmenovala jsem jí Afrodita podle starověké řecké bohyně lásky a krásy. Tato bohyně se díky své kráse a kouzlům stala jednou z nejmocnějších bohyň, neodolali jí lidé ani bohové. Ale jinak byla od mala lump se vším všudy. Tak temperamentního basítka jsem ještě neviděla. Vkládala jsem do ní veliké naděje, vypadala moc hezky a živel to byl v každém případě. Po zkušenosti s výcvikem její matky jsem ale na práci moc nechvátala. Čas pomalu ubíhal, s Afrinkou jsme chodily po loukách, polích, cvičily v lese. Zvěře bohužel málo, takže pokud jsme na něco narazily, byl to spíše zázrak. V devíti měsících začala kulhat na přední nohu, měla panostitidu (zánět dlouhé kosti), jako ostatně nejeden z bassetů v době růstu. Takže nám byl naordinován klidový režim, jen na chvilku vyvenčit a zase do klidu, aby se nožičky spravily. Kulhání postupně ustalo a za čas jsme zase mohly na "čuchací" procházky. Kdykoli Afra pochopila, že se jde ven, měla nezkrotnou radost, kterou dávala velmi vehementně najevo.
Afroditka byla plná života a elánu, ale bohužel jen na dvoře. Venku se ode mne moc nepouštěla, jen tak na pár metrů něco zajímavého očuchat, rozkousat šišku nebo klacík. Pomalu mne to přestávalo těšit, ale říkala jsem si, že její máma v tomto věku také nebyla zrovna urputný lovec. Afra zájem o zvěř měla, stopa zajíce jí zajímala, ale nebyla schopna si ji sama vyhledat. Na jedné lesní procházce mi sama z ničeho nic vklouzla do smrkové pasíčky a byla tam nezvykle dlouho. Slyšela jsem, jak tam náruživě šmejdí a najednou proti mně pomaloučku vyhupkal zajíc. Chvilku na mne hleděl, pak se otočil a zlehka se vrátil do paseky. V ten moment jsem zaslechla jakési Afřino zakviknutí, takový nesmělý pokus o hlášení. Svitla mi naděje, že má snaha snad opravdu nebude zcela marná. Při další procházce mi zase sama od sebe zmizela v pasece kopce Maňáku, na jehož hřebeni jsem zůstala stát a čekala, co se bude dít. Afra náruživě slídila ve smrčí, přebíhala z jedné stráně na druhou, bylo evidentní, že má nějakou zajímavou stopu. Pak na chvilku praskot větviček utichl a já slyšela jen slabounké šustění. Nevěřila jsem svému pohledu, když se z houštinky pomalým krokem vykolébala mladá liška, po cestičce mne oběhla a zmizela beze spěchu v hustém porostu, který byl pár metrů za mnou. Flintu jsem měla tehdy zlomenou na rameni, ale nevím, jestli bych byla schopná střelit, jelikož mne to tak překvapilo, že jsem stála jako opařená a jen si pro sebe říkala: „Hele, liška.“ Nicméně náš společný lov jako s její matkou to nebyl a neměla jsem z toho ty správné pocity. Dcera mne nabádala, ať ji prodám někomu na gauč a nechám si z dalšího vrhu. Tahle myšlenka byla pro mne naprosto zcestná. Sice jsem z Afry byla zklamaná, ale měla a mám ji moc ráda, punc vymodleného štěněte jí zůstal a představa, že bych ji dala někomu cizímu, byla pro mne naprosto nepřijatelná. Navíc Afra byla absolutně dokonalá jak na pobarvené, tak nepobarvené stopě, a tak jsem stále doufala, že se v ní zájem o lov probudí.
Blížil se podzim, čas lovů a naháněk, Afroditka už byla konečně v pořádku, tak jsme mohly vyrazit se členy našeho mysliveckého sdružení a jejich psíky na lov. Mámu jsem s sebou bohužel vzít nemohla, protože měla úplně jiné starosti, starala se o štěňátka., tak šla Afra na naháňku poprvé sama. Při první leči téměř netušila, co se to vlastně děje a co se po ní chce. V druhé leči to bylo o malinko lepší, po třetí leči už jsem ji musela přivolat povelkou. Další naháňky už se mohla zúčastnit i její máma Bety, která jí asi po psím vysvětlila, co se od ní čeká a co má tady za povinnosti. Betynka svou dceru krásně rozchodila, společná práce v minismečce, která je jim přirozená, se jim opravdu dařila. Afra pochopila poslání loveckého psa, lov ji zachutnal a od té doby, kdykoli jsem s ní šla do lesa, jsem manželovi tvrdila, že mi v zimě na těch honech vyměnili psa.
Afroditka dozrála, dospěla a s tím se dostavilo i to tolik očekávané a vytoužené kouzlo společného lovu vůdce a jeho psa. Pořekadlo, že trpělivost přináší růže, se naplnilo a dnes je z Afrodity skvělá fena vynikajících loveckých vlastností, což jí napsali do tabulky i páni rozhodčí na klubových barvářských zkouškách honičů, které ve třech letech úspěšně dokončila v první ceně jako vítěz zkoušek a získala titul CACT.
Lov si užívá plnými doušky, dnes je na její práci vidět snaha nějakou tu zvěř najít, prošmejdí všechny houštiny, ohlásí každou zaječí i srnčí stopu, přinesla mi již tři srnčí schozy. Manželovi začala krást při výcviku fousků kachny, bažanty i králíky. Lovec a máma se v ní nezapřou, jen to trvalo o chvilinku déle.
Dnes jsem moc ráda, že jsem to nevzdala a vydržela, a když se tak zamyslím nad tím, co by se stalo, kdybych poslechla dceru, prodala ji, a pak se náhodou dozvěděla, jaký lovec se v Afrince posléze probudil, nedovedu domyslet, jak strašně by mne to mrzelo. V duchu jsem si stále říkala, že to snad není možné, vždyť má takovou vitalitu, tolik temperamentu, tak aby se v ní neprobudila lovecká vášeň a tu živelnou aktivitu se nepodařilo nasměrovat správnou cestou. A podařilo se.
Závěrem snad jen opráším starou známou věc, kterou ví každý dobrý chovatel a cvičitel, že neexistuje na každého jedince jednoho plemene jeden metr, stejná metoda výcviku, stejný čas pro rozvinutí všech loveckých vloh, i když jde o jednu krev, matku a dceru. Snažím se odchovat další nástupkyni této krve, doufám, že se mi to do třetice podaří, snad bude tentokrát krytí úspěšné a v chovu této linie pracovních bassetů budu moci pokračovat.
Zatratit a odepsat loveckého psa po prvních neúspěších je snadné, ale na to je vždy času dost. Je třeba dát mu šanci a vyčerpat všechny možné i nemožné metody a způsoby, jak ho vycvičit k obrazu svému a získat tak tolik potřebného parťáka pro mysliveckou praxi.
Lenka Ratajová
