Článek v časopise Svět myslivosti 4/2009
Lysivost českých fousků, stále živý problém
Když jsem si před patnácti lety pořizoval svého prvního českého fouska, kterým byl chovný pes Viki z Votického vrchu, byl jsem ostatními myslivci a kynology upozorňován na to, že čeští fousci trpí lysivostí a že se stává, že před hony (obvykle již v říjnu či listopadu) psi ztratí srst a na hony jsou prakticky nepoužitelní. Nedbal jsem rady zkušených (čehož rozhodně nelituji) a jako absolutní laik jsem si od MVDr. Františka Pospíšila z Votic (proto z Votického vrchu) pořídil krásné kulaťoučké štěně bělouše s plotnami, které s námi zdárně vyrostlo v chovného jedince zařazeného do tzv. linie jiné.
K mému kontaktu s lysivostí pak došlo poměrně záhy, když jsem v roce 1994 absolvoval jarní svod psů s naším Vikem, kde jsem měl možnost pozorovat několik zhruba stejně starých (tedy ročních a mnohdy ani to ne) štěňat, která měla na bocích nebo sleších nestejně veliká místa, jež byla prostá chlupů. Okamžitě jsem pochopil, že se jedná o „tu proklatou“ lysivost. Psíků mi bylo líto, ale na druhou stranu jsem byl šťastný, že můj Viki tuto „nemoc“ nemá. Za celou dobu svého života můj pes neztratil ani chlup, pominu-li obvyklé línání, a lysivost se u něho nikdy neprojevila.
Jaké však bylo moje zklamání, když jsem se blíže seznámil s Ing. Jaromírem Dostálem DrSc., tehdejším hlavním proradcem chovu Klubu chovatelů českých fousků, který mi tvrdil, že můj pes nese ve své genetické výbavě vlohu pro lysivost. Nevěřil jsem mu. Při mnoha debatách jsem mu argumentoval tím, že nikdy neolysal a že se ve svých úvahách určitě mýlí. Bohužel nemýlil. Můj pes skutečně sice nikdy za svůj život neolysal, ale někteří z jeho potomků bohužel ano. To je případ i mojí Máši. Mnoho příznivců českých fousků si vzpomene na moji fenu Mášu Bouček, jejímž otcem Viki z Votického vrchu byl, jak na lesních zkouškách v Keblově (okr. Benešov) tahala lišku z příkopu a nosila vlečenou lišku na jednom špičáku, ale donesla ji, nebo jak smutně koukala při MDrK ve Štokách v roce 2002, když jí spadla na ohrádce liška do příkopu a ona již neměla sílu ji z příkopu vyndat. V loňském roce, když jí bylo osm let, jsem s ní úspěšně (ve druhé ceně) složil všestranné zkoušky. Zhruba od jejích šesti let jsem na ní však pozoroval při podzimním línání nadměrné řídnutí srsti na obou bocích. Vždy došlo pouze k prořídnutí srsti, nikdy se nevytvořila holá místa a při jarním línání se vždy vše vylepšilo do normálu. Bohužel v loňském prosinci se u ní lysivost projevila naplno. Na obou bocích se jí objevila nepravidelně ohraničená místa větší než lidská dlaň (menší než dvě dlaně) zcela prostá jakéhokoliv osrstění. Na těchto místech nebyly žádné boláky, škrábance, vředy, prostě nic, pouze holá neosrstěná místa. Tato místa začala postupně v březnu zarůstat a ke konci dubna byla již téměř nepatrná. Což je typickým projevem lysivosti. Tento stav olysání (stupeň 3) mojí Mášu nijak neomezuje ani neohrožuje za životě, neboť se nejedná o nijak masivní olysání, pouze signalizuje, že tu lysivost s námi pořád je a bude trvat ještě velmi dlouho, podaří-li se to někdy, než se jí zcela zbavíme.
Co tedy vlastně lysivost je a jak se projevuje a co jí způsobuje? Lysivost byla v minulosti nejvíce studována u českých fousků, kde se periodicky, obvykle na jaře nebo u fen při kojení štěňat, objevovala jako ztráta srsti po stranách těla o průměru asi 3 cm až po téměř úplnou ztrátu srsti po těle. Není to však vada, která postihuje pouze plemeno český fousek. Její výskyt je popsán u německých drátosrstých ohařů, slovenských hrubosrstých oharů, různých plemen teriérů, pudlů, kníračů, bíglů, boxerů a jiných plemen. Za zmínku v této souvislosti stojí i zjištění alopetie (lysivosti) u ovcí, které popsal Lazovsky (1983). Uvádí, lysivost ovcí je genetická choroba, kontrolovaná recesivní alelou Alpa. Touto vadou trpí recesivní homozygoti Alpa/Alpa, zatímco jedinci AlpA/AlpA a AlpA/Alpa jsou klinicky zdraví.
První označení lysivosti u českých fousků jako dědičné poruchy použil ve své zprávě nazvané Návrh veterinárních opatření a zdravotní selekce při výskytu hereditární alopetie u českých fousků MVDr. Ladislav Lojda, CSc., z VÚVL Brno v roce 1979. Navrhl použití zdravotních listů psů a fen pro sledování výskytu a rozsahu lysivosti, navrhl používání stupnice pro vyjadřování velikosti postižené plochy těla a nastínil selekční program k likvidaci této poruchy.
Lysivost je způsobována nedostatečnou funkcí štítné žlázy a s tím spojeným nedostatečným vytvářením volného tyroxinu v krvi postiženého jedince.
Výskyt lysivosti při páření postižené feny se zdravým psem není odlišný oproti páření zdravé feny se psem postiženým lysivostí. Rodokmenová analýzy ukázala, že lysivost je kontrolována recesivní alelou „lys“ s neúplnou penetrací, nevázaná na pohlaví. Plné osrstění kontroluje dominantní alela „Lys“. Účinná je jen důsledná selekce všech postižených jedinců. Složitost selekce je dána skutečností, že neúplná penetrace vlohy často způsobí, že se vyskytne u recesivního homozygota až ve vysokém věku na konci reprodukčního období, kdy již takový jedinec zanechal mnoho potomků.
Činnost Klubu chovatelů českých fousků spočívající v kontrolách vrhů prováděných okresními důvěrníky a vyhodnocování výsledků jarních svodů, stejně jako pravidelné kontroly chovných jedinců na lysivost jsou nepochybně základními kameny v eliminaci lysivosti. Avšak to, že jsme několik let po sobě nezaznamenali na jarních svodech u českých fousků žádného jedince, který by v útlém věku trpěl lysivostí, ještě neznamená, že jsme se jí úplně zbavili. Nikdy přeci není na jarních svodech posouzeno 100% celé loňské populace. Co když mezi těmi neposouzenými jsou právě jedinci, u nichž se lysivost projevila a jejich majitelé se s nimi nechtějí ukazovat na veřejnosti. Jako chovatelé a členové Klubu chovatelů českých fousků musíme dál pokračovat v nastoupené cestě tzv. „selekce na lysivost“, dál musíme provádět pravidelné kontroly chovných psů a kontroly vrhů a chovné jedince, u nichž se lysivost projeví, nemilosrdně vyřazovat z chovu. Nesmíme připustit páření jedinců, kteří prokazatelně trpí lysivostí, byť by to byli ve výkonu excelentní a sebevýkonnější jedinci. Každý jedinec vyřazený pro lysivost musí být podchycen a jeho případní chovní potomci musí mít ve své chovné kartě zaznamenáno, že jejich předek byl z chovu pro lysivost vyřazen. (k tomu slouží značky „L“ a „LL“ v kartách chovných jedinců) Teprve po této selekci můžeme dále selektovat na vadu povahy. Je nepřijatelné, aby byli v chovu ponecháni jedinci s výbornými výkony popřípadě vynikajícího exteriéru, kteří však dále budou šířit lysivost. Lysivost se projeví právě v okamžiku, kdy výborné výkony od psa potřebujeme a očekáváme, tedy při podzimních honech. Sebevýkonnější olysalý pes je nám pak obvykle k ničemu, neboť jej ani na hon vzít nemůžeme a do vody pro kachnu nám také nevleze.
Neúprosnost zákonů dědičnosti jsem si jako okresní důvěrník potvrdil a fotograficky zdokumentoval při prováděných kontrolách vrhů českých fousků. Již v roce 2002 jsem kontroloval první vrh jedné chovné feny. Při kontrole jsem nezjistil typické známky lysivosti, které by bylo možno hodnotit podle ustálené stupnice, nicméně srst feny, zejména její kvalita, se mi nelíbila. Opakovaně jsem prováděl kontrolu vrhů této feny a kontroloval jsem ji i mimo stav březosti a kojení. Nikdy jsem však u ní známky lysivosti nezjistil až při posledním vrhu. Celkem jsem ji kontroloval při pěti vrzích. Dne 24. listopadu 2006 jsem však při kontrole vrhu zjistil olysání, avšak pouze na pravém boku (viz. fotografie č. 1). V té době bylo feně již osm roků a měla celkem 30 potomků z pěti vrhů. Následně jsem dne 3.dubna 2007 prováděl kontrolu její dcery z prvního vrhu, kterou jsem však již kontroloval v roce 2005, když sama měla svá první štěňata (v roce 2005, ve třech letech věku, bylo v době kontroly osrstění kvalitní a nebylo možné hodnotit osrstění jinak než známkou „0“, což znamenalo bez známek lysivosti). Při kontrole vrhu jsem však dne 3.4. 2007 zjistil a zadokumentoval masivní olysání na obou bocích (fotografie č. 2, 3, 4). Jednalo se o druhý vrh této feny. Následně byla fena z chovu vyřazena. Lze tedy uzavřít, že ač se olysání projevilo u matky až v osmi letech, u její dcery se projevilo olysání již v pátém roce jejího života a navíc, jak je z fotografií patrno, ve výrazně větší míře než u matky, což je o to více alarmující.
Jsem velmi rád, že většina chovatelů českých fousků sdružených v Klubu chovatelů českých fousků si vzala zásady směřující k eliminaci lysivosti za své a v boji s lysivostí jsme se dostali až sem, kdy se již neprojevuje lysivost u ročních psíků. Pevně věřím, že pomocí těchto zásad, které nastínil MVDr. Lojda a rozšířil do chovu českých fousků bývalý hlavní poradce chovu a bývalý předseda KCHČF Ing. Jaromír Dostál, DrSc., se nám postupně podaří lysivost z chovu českých fousků zcela vymýtit. Nakročeno již máme. Český fousek, naše jediné národní plemeno ohařů si to skutečně zaslouží. A tak, bylo-li našimi kynologickými předchůdci v minulém století toto naše původní plemeno úspěšně regenerováno, byť za pomoci cizí krve, když bylo na vyhynutí, a dostalo-li se mu počátkem šedesátých let minulého století mezinárodního uznání na půdě FCI, udělejme vše pro to, abychom tento jeho jediný neduh odstranili. Český fousek, pes pro českou krajinu, to nám a našim potomkům jistojistě vrátí. Chce to jen vytrvat v nastoupené cestě a nepodléhat sebeuspokojení.
Mgr. Jaroslav Rataj
Jednatel Středočeské pobočky
Klubu chovatelů českých fousků
Legenda k fotografiím
Č. 1- Chovná fena českého fouska, ve věku 8 roků zjištěna poprvé lysivost (fotografováno dne 24.11. 2006),
Č. 2, 3, 4 - dcera feny na fotografii č. 1, lysivost zjištěna poprvé ve věku 5 let při jejím druhém vrhu (fotografováno 3.4. 2007),
Č. 5, 6 – Orka z Hložku a Máša Bouček (méně osrstěná a tmavý bělouš). Při pozorném pohledu na levý bok tmavé feny je patrné zarůstající místo, které je ještě částečně prosté srsti.
Č. 7, 8, 9 – štěně českého fouska Orka z Hložku ve věku 2,5 měsíce
Foto: Mgr. Jaroslav Rataj
